Na Wagnera letos místo do Bayreuthu do Mikulova – Tristan a Isolda na Weinviertler Festpiele

Rakouský festival Weinviertler Festspiele se stal ojedinělou kulturní událostí letošního roku, a to měřeno pozitivy i negativy této akce. Z pohledu organizační přípravy a prodejní a marketingové podpory festivalu, který svým zaměřením „aspiroval“ jako náhrada za letošní zrušený bayreuthský festival, bych jej hodnotil jako projekt nedostatečně připravený. O konání festivalu se dozvědělo prakticky jen několik kulturních příznivců v Rakousku a opravdu jen hrstka wagnerovských nadšenců v České republice.

Původním záměrem bylo provést v přírodním amfiteátru v moravském Mikulově, pár metrů od rakouských hranic čtyři představení Bludného Holanďana (v české mutaci webových stránek festivalu nesprávně přeloženého jako Létající Holanďan), čtyři představení Tristana a  Isoldy a na začátku velký wagnerovský gala večer. Do rakouského Poysdorfu byl situovaný skromnější koncert Best of Wagner / Corona Style se třemi výstupy z Wagnerových oper. To vše v termínu od 2. do 23. srpna. Z provozních důvodů (těmi bezesporu bylo i neuspokojivé množství prodaných vstupenek) se nakonec konalo 2. srpna 2020 slavnostní zahajovací gala (vzhledem k výsledné dramaturgii večera bych už jej „wagnerovské“ určitě nenazýval) a po dvou představeních Tristana a Isoldy a Bludného Holanďana. V programové nabídce Weinviertler Festspiele  byla v obsazení slibována až neskutečně zvučná jména, např. Reného Papeho, Günthera Groissböcka, Thomase Johannesa Mayera, Martiny Serafiny, Anny Gabler či nám dobře známé mezinárodně úspěšné pěvkyně Csilly Boros. Na druhou stranu festivalové vedení mělo údajně nemalé finanční těžkosti řádně zaplatit sbor či hudebníkům zajistit solidní ubytování během konání zkoušek a představení. Z českých umělců výraznou stopu zanechal na festivalu tenorista Aleš Briscein jako Steuermann (Kormidelník) v Bludném Holanďanovi a jako Stimme eines jungen Seemanns (Hlas mladého námořníka) a Hirte (Pastýř) v Tristanovi a Isoldě. Jednoznačným pozitivem mikulovské projekce bylo provozování hudební složky bez jakékoliv dodatečné amplifikace, což se ukázalo jako správné a plně postačující.

Tristan a Isolda na festivalu

První představení Tristana a Isoldy se konalo 15. 8.2020 v obsazení hlavních rolí: Martina Serafin (Isolde), Thomas Johannes Mayer (Kurwenal) a Peter Swenson (Tristan). Bohužel představení bylo z důvodu nepříznivého počasí několikrát přerušeno a aby vůbec mohlo být dokončeno závěrečnou katarzí Isoldiny smrti z lásky, musel dirigent ve 3. jednání produkci radikálně zkrátit. Počasí je vždy velkým problémem open air projekcí a organizovat provozování rozsáhlých wagnerovských děl v otevřeném prostoru představuje nesmírné riziko, do kterého se organizátoři podobných akcí v Evropě vůbec nepouštějí.

O mnoho větší štěstí jsme měli my diváci, kteří jsme navštívili druhé tristanovské představení dne 19.8.2020; počasí vyšlo na výbornou a mohli jsme v poloprázdném hledišti sledovat od sedmé hodiny večer cca do půlnoci vrcholné hudební drama v rozsahu, v jakém se uvádí na většině světových scén. Jen tak z dvaceti procent zaplněný přírodní amfiteátr ovládlo německy mluvící publikum. A to ne z důvodu vysokých cen vstupenek či přísných protiepidemiologických opatření, ale protože se prodalo velmi málo vstupenek z důvodu mizerného marketingu celého projektu.

Festivalový orchestr složený z rakouských hudebníků vystupujících pod názvem Ambassade Orchester Wien nepředstavoval žádné špičkové těleso, absence zkoušek byla nepřeslechnutelná, nicméně pod vedením v tom nejlepším slova smyslu provozního dirigenta Matthiase Fletzbergera předvedl ukázněnou hru, zajištěnou především tím, že jako rakouští hráči hudbu toho stylu a slohu prostě hrát umí. Fletzberger se nesnažil o nějakou výraznou hudební profilaci, spolehlivě a citlivě vedl orchestr a sólisty, kteří rozhodně oproti svým domovských kamenným scénám měli velmi nesnadnou úlohu.  Ale večer to byl dlouhý a v 3. jednání už byly v orchestru, ale konec konců už i na posluchačích (zabalených do dek) znát jasné známky únavy.

Hvězdnou Isoldu Martinu Serafin sice vystřídala méně známá sólistka sofijské národní opery Radostina Nikolaeva, ale po prvním večeru (plánovitě) v roli Krále Markeho vystřídal René Pape svého předchůdce Günthera Groissböcka, který se v druhém aktu zjevil jako černá perla festivalového večera. Představení z důvodu své extrémní délky začalo ještě za plného světla, takže zpočátku nebyly uplatněny žádné světelné efekty. Světelná režie Mariny Emge nastoupila se setměním a postarala se o důstojné podkreslení interpretované partitury. Taktéž režie Edmunda Emgeho se musela spokojit jen s minimem zkoušek, a proto zcela rezignovala na nějaký zásadnější výklad dramatu osudových milenců. Spoléhala spíše na přirozené intuitivní „samo-vedení se“ protagonistů, které se ukázalo jako spolehlivé a nenarušující průběh večera.

Bulharka Radostina Nikolaeva má již v repertoáru Wagnerovu Kundry a Brünnhildu v Siegfriedovi a v  Soumraku bohů. Isoldě propůjčila vznosný dramatický hlas, velmi dobrou německou dikci a především nezbytnou hlasovou výdrž. Brangénou byla Kethy Tavardi-Davis, jejíž čistě hlasové prostředky posluchače asi neoslní, zní trochu drsně, ale jinak skvěle frázuje. V kostýmu, který by spíše slušel Adéle z Netopýra, a jistým specifickým druhem jevištní nemotornosti ovládala jeviště a činila přesto svůj výkon velmi vzrušujícím. Christian Voigt jako Tristan má na zabijáckou partii  příliš lehký hlas, který ale nakonec zvládl i mohutný orchestrální příliv. Svoji roli (především ve vysoce náročném třetí aktu) vytvořil daleko za hranicí svých reálných možností, ale dovedl ji k úspěšnému konci. Již zmíněný Aleš Briscein zahájil svůj vstup „hlasu mladého kormidelníka“ překvapivě na střeše amfiteátru a hned zaujal krásným témbrem a dobrou nosností svého hlasového projevu, ve 3. jednání se pak ještě připojil v partii pastýře. Český divák zná Thomase Gazheliho jako výrazově bohatého Albericha z koncertního provedení Zlata Rýna, které bylo provedeno Orchestrem Státní opery (Praha) pod vedením Andrease Sebastiana Weisera. Gazhelimu role Kurwenala seděla o poznání hůře, nevyvaroval se několika dosti velkých chyb a celkově jeho výkon patřil k těm slabším, které jsme ten večer viděli a slyšeli. Sólistický soubor působil vcelku vyrovnaně, ovšem příchodem basisty Reného Papeho na festivalové jeviště v roli Krále Markeho vstoupila do Mikulova opravdová první světová liga. Pape nenabídl jen překrásný materiál, ale především svrchovanou interpretaci a na celé čáře zvítězil především výrazem a obsahem, kterými naplnil každé zpívané slovo a frázi. Markův výstup se mně mnohokrát zdál být dlouhý až nudný, ovšem v případě Papeho jsem zalitoval, že jej Richard Wagner nenapsal ještě o něco delší.

Richard Wagner  – Tristan und Isolde, Weinviertler Festival – Mikulov 19.8.2020, délka představení 4 hodiny 16 minut