Plzeňská Carmen – povrchní podívaná

Nová inscenace Carmen v plzeňské opeře patří k tomu nejslabšímu, co se na zdejším jevišti urodilo. Operní soubor DJKT od roku 2014, kdy do funkce šéfa nastoupil mladý progresivní tvůrce Tomáš Ondřej Pilař, dokázal mnohé. Vedle tradičních italských hitovek přivedl na scénu barokního Monteverdiho Orfea, u nás vzácně uváděného Mozartova Idomenea, českému divákovi prakticky neznámou Cherubiniho Medeu nebo Mascagniho Iris. Nezapomíná se ani pravidelné uvádění operetního žánru, který jinak z našich divadel kvapem mizí. Obdiv a respekt publika získaly i dvě původní novinky 21. století – nedávno uvedení Broučci Jana Jiráska a Jakub Jan Ryba Miroslava Kubičky. Bohužel ale nová Bizetova Carmen, která měla svoji premiéru 25. ledna letošního v Novém divadle roku, hází na úspěšné období plzeňské opery posledních let neblahý stín.

Domnívám se, že za inscenačním nezdarem stojí především nedostatečná režijní příprava celé inscenace. Ředitel plzeňského divadla a režisér Martin Otava začal příliš spoléhat na svoji zručnost a intuici a také na to, že dělá titul, který již sám o sobě je zárukou diváckého úspěchu. Divák se spíše nechá „opít rohlíkem“ v případě neznámého díla, u kterého nezná souvislosti a inscenační tradici. Pokud však inscenační tým stojí před nasazením notoricky známého titulu, který publikum zná z dřívějších inscenací, z početných DVD záznamů z inscenací věhlasných režisérů a interpretů či živých přenosů z Metropolitní opery, o to větší úsilí je zapotřebí vynaložit na originalitu výsledku. A nemusí to být za každou cenu nové, inovativní, občas stačí „jen“ tím správným směrem prohloubit to nejlepší z dosavadní inscenační tradice.

Když se nepovede v oblastním divadle Carmen, zase to není žádná tragédie – návštěvník divadla si počká na lepší výsledek pár let, než si nastuduje nová inscenace tohoto často opakovaného titulu.  Ale bohužel průměrnost a tuctovost postihla již nastudování ojedinělého titulu Zdeňka Fibicha Nevěsta mesinská (premiéra byla v dubnu 2018)  a bylo by velkou škodou, aby se situace zopakovala u chystané Janáčkovy Věci Makropulos (premiéra je ohlášen na 17. 10.2020), která se plzeňskému divákovi představí vůbec poprvé v historii !

Nová inscenace Carmen se vyznačuje plytkostí, povrchností a podprůměrností. Viděl jsem chabou ilustraci děje a postrádal jsem zásadní názor režiséra na titul a pak na samotnou postavu Carmen. Jaká je Carmen – je jen přelétavá a drzá nebo doopravdy miluje Dona Josého? A kdy se je její láska k Josému změní v lhostejnost nebo nenávist? V případě premiérového představení a interpretace titulní představitelky Václavy Krejčí Houskové jsem trochu nabyl dojmu, že tato Carmen neměla ráda Josého nikdy. V jejím případě a v případě i dalších sólistů chybí důsledné vedení jejich postav, pěvečtí protagonisté jednají  vesměs málo zaujatě, motivace jejich jednání jsou načrtnuty a působí nepřesvědčivě.  Jestliže bylo během zkoušení málo času na vyhrání si do detailu s hlavními představiteli a situacimi, tak v případě vedení sboru je toto manko naprosto markantní. Na jeviště sbor mechanicky přichází, tam pak postává, kýve se v bocích, šaržovitě pokuřuje či ovíjí vějíři a vůbec celkově předvádí jen manýru. Vůbec není k pochopení prázdné kolečko vojáků při výměně stráží. Hloupě ilustrativní je i výjezd jevištního stolu s baletním párem při kartové árii Carmen, zvlášť, když se s tímto prvkem nikdy předtím ani potom nepracovalo.

Málo inspirativní scéna Lukáše Kuchinky často jen vyplňuje velký prostor Nového divadla, nezabíhá sice do zbytečných detailů, ale její  funkce je veskrze ilustrativní. Možná by se plzeňští režiséři mohli už také poohlédnout po jiném výtvarníkovi, jeho scénografické postupy se zde už dost okoukaly. Pěkné zdobné kostýmy Dany Haklové sice neruší, ale svojí prvoplánovou okázalostí jsou jen pěkným obalem prázdného obsahu.

I choreografie Nelly Danko se snaží vytvořit vizuálně poutavé taneční obrazy. Sboristé jsou do jejích kreací zapojováni jen okrajově, a tak kontrast mezi pohybovou akcí členů baletu a ostatních účinkujících je markantní. Klasická baletní čísla působí ve veristickém příběhu Carmen nepřirozeně a občas až kýčovitě. Málo pozornosti bylo věnováno i scénám zápasů – vypadají amatérsky a  kupříkladu fyzický střet Escamilla a Josého v 3. aktu budí smích.

Hudební nastudování dirigenta Jiřího Štrunce postrádá  větší míru osobitosti a dravosti, k celkovému nepřesvědčivému hudebnímu výsledku přispívají nejen chyby ve hře (už v předehře!), ale i samotná volba Nového divadla pro produkci další opery. Zvuk orchestru se nešíří do hlediště optimálně, zůstává uzavřený v orchestřišti a zpěv na jevišti trpí existencí akusticky hluchých míst.

Václava Krejčí Housková předvádí svoji Carmen s přehledem, dává do služeb své postavy krásný zjev i hlas, ale jejímu zpěvu chybí větší výraz, její Carmen má málo barev a nedostatek vášně. Herecky (zřejmě z důsledku absence režie) vytváří svoji postavu povšechně, nijak osobitě – zaujme při svém první výstupu a pak už divákovi nic nového nenabídne a začne jej nudit. Ani Paolo Lardizzone nenachází v interpretaci dona Josého tu správnou polohu, jeho francoužština (bohužel jako u většiny účinkujících) je pouze aproximativní, představitelsky působí v této roli už trochu staře a unaveně.  Escamillo Csaby Kotlára je  povrchní narcisistní hejsek, který více předvádí své tělo v krásných kostýmech a svůj hlas, než aby mu člověk věřil, že nastal zlom v jeho životě a on našel ženu svého srdce. Ivana Veberová v době, kdy současně zpívá Lady Macbeth, Médeu či Abigail,  už se málo hodí pro typ naivnoučkých děvčátek typu Micaëly, navíc  její hlas ve francouzském repertoáru zní úzce a ostře. V případě kombinace obsazení Veberová + Krejčí Housková vnitřní rozpor dona Josého, které ženě má dát přednost (pokud toto téma režie vůbec řešila), nefunguje. Jediným interpretem premiérového večera, jehož výkon jsem mohl 100 % přijmout, byl pro mne Zuniga krásně zpívajícího a po scéně se přirozeně pohybujícího Jana Hnyka. Sólistický ansámbl pak doplnili  Jana Piorecká (Mercédes) Tomáš Kořínek (Remendado), Dancairo Jakuba Hliněnského, Morales Jiřího Kubíka. Vedle nich se  výrazněji se prosadila půvabná Doubravka Součková (Frasquita), u které jsem v průběhu dalších repríz zvědav, jak se zhostí závažnější role Micaëly.

G. Bizet – Carmen, Divadlo Josefa Kajetána v Plzni, premiéra 25.1.2020, délka představení 3 hodiny, 1 pauza