Mezinárodně ceněný tenor Ladislav Elgr je absolventem plzeňské konzervatoře a  HAMU a od r. 2005 působí úspěšně v zahraničí, kde vystupuje s uznávanými orchestry a dirigenty. Pravidelně jej můžeme vidět a slyšet na operních scénách v Berlíně, Vídni či Antverpách. Jeho specialitou jsou role slovanského a německého repertoáru, které připravuje s významnými režiséry. Aktuálně žije v Rakousku. Požádali jsme jej o rozhovor, který Vám právě přinášíme:

Ladislave, Ty ses po absolutoriu pražské HAMU v Čechách ani příliš neohřál a už jsi zamířil do zahraničí, nejdříve do Operního studia v Státním divadle v Norimberku,  kde jsi strávil sezónu 2005/2006, pak ses přesunul do Operního studia Hamburské opery a posléze do dvouletého angažmá do vídeňské Volksoper. K tomu radikálnímu nástupu v zahraničí Ti pomohla nějaká náhoda nebo to byl výsledek tvého cílevědomého snažení ?

Už během studia Hudební fakulty AMU v Praze jsem měl několik pěkných příležitostí vystoupit v sólových rolích v různých divadlech po České republice i na Slovensku. Zpíval jsem Vaška i Jeníka ve Smetanově Prodané nevěstě i další středně velké role v Národním divadle v Praze, v Plzni, Ústí nad Labem, Opavě a Bratislavě. Ve čtvrtém ročníku na vysoké škole se mi naskytla první příležitost účinkovat v zahraničí. V irském Wexfordu jsem vystupoval v rámci známého operního festivalu ve dvou inscenacích a již tehdy jsem pochopil, že svět opery v České republice je sice zaběhlý systém, kde se dá za málo peněz dělat hodně muziky, ale že pro mne je to malý rybník a pokud se chci dále učit plavat v hlubších vodách, musím ven a dál se učit. Základ jsem měl dobrý. Jen jsem potřeboval více času najít svou cestu. Ekvivalent operního studia v té době v Čechách neexistoval a tak jsem zamířil k sousedům. Předzpíval jsem v Norimberku a nastoupil do operního studia. Hamburg je větší divadlo s bohatšími sponzory a lepšími možnostmi, a tak jsem v polovině sezóny předzpíval tam a byl přijat do tamního operního studia. Strávil jsem v Hamburku dva prací nabité roky a pod vedením šéfdirigentky Simone Young a za starostlivé péče ředitele Staatsoper Hamburg, Josefa Husska jsem vyrostl v “mladého nadějného tenora” – jak mne kritika často nazývala.

Když jsi přišel do zahraničních operních studií – v čem jsi pociťoval hlavní deficit, že Ti nedala pražská akademie? Nebo naopak byl jsi konfrontován s něčím, čím tě škola dobře vybavila – a co jsi třeba naopak postrádal u ostatních zpěváků ve studiu?

Každý z nás má před sebou vlastní cestu. Vývoj pěvce a jeho divadelní kariéru, tak jako i v jiných extrémně náročných oborech, ovlivňuje celá řada různých méně či více důležitých faktorů. Již několikrát jsem byl tázán, jaká je HAMU ve srovnání s jinými školami a co mi dala a nebo nedala. Na to vždycky odpovídám prostě: Já se vždy snažil soustředit na svůj vývoj. Všichni, které jsem od svých 19 let, od konzervatoře, potkal ve svém studentském životě se mně vždy snažili pomoci a poradit tak, abych jsem šel správným směrem. Mluvím o učitelech zpěvu, herectví, tance, hry na klavír a tak podobně. Příroda mne vybavila talentem, příjemným vzhledem a slušnou inteligencí. Během mého uměleckého růstu v Čechách mi nikdo neublížil a všichni dělali co uměli, aby mi předali to nejlepší, co považovali za správné a co posloužilo jejich vlastní umělecké dráze. Absolvováním AMU jsem vyčerpal vzdělávací kapacitu českého hudebního školství a protože jsem stále ještě neměl pocit, že umím všechno, co umět chci, šel jsem se vzdělávat dál a pokračuji v tom dodnes.

Máš stále nějakého pěveckého lektora, s kým konzultuješ, ke komu chodíš, aby si poslechl, jestli se tvůj hlas nevyvíjí nesprávným směrem?

Čím déle se tímto povoláním živím, tím více mi dochází, kolik věcí kolem mne a ve mě samotném ovlivňuje můj dobrý výkon. Už asi třináct let docházím na hodiny zpěvu k Shermanu Loweovi. Jeho rady a způsob, jakým vysvětluje principy operní pěvecké techniky, a jeho znalosti o faktickém fungování hlasového aparátu považuji stále za jeden z nejlepších zdrojů informací ve světovém kontextu. Pracujeme společně průměrně čtyřikrát do roka, někdy mi to přijde málo, jindy zase až moc, záleží i na mé momentální pěvecké formě. Každý pedagog, korepetitor či kolega ti předává informace a popisuje principy, které fungují pro něj samotného nebo které považuje za ověřené. Ale vlastní návod, způsob a svoji vlastní pěveckou techniku, která vyhovuje vlastnímu hlasovému aparátu a danému repertoáru, si musí každý z nás najít sám. Řekl bych, že v tomto právě vězí zapeklitost celé problematiky. Zpěvák pracuje často s abstraktními nebo subjektivními pojmy. Ani nevím, kolikrát jsem už slyšel věty jako: “musíš si představit, jako kdyby…”. Jedná se většinou o dobře míněné rady a návody, ale jen málokdy se člověk dostane k tak konkrétnímu závěru, ze například když otočím volant doleva, auto jede doleva. Myslím tím, že často se bavíme o pocitech, představách, kterých si běžný člověk není vědom a které se naopak při zpěvu podvědomě musí stát. Aniž bych konkrétně vědomě se sebou pohnul! Často si tedy musím představit, jako bych s něčím vědomě zacházel a naučit svůj mozek, aby jednal požadovaným způsobem, ale zcela podvědomě.

Ty jsi typ intelektuálního zpěváka s výbornou hereckou intuicí. Hodně přemýšlíš o technice zpěvu, o intepretaci své role a  obecně i o  svém místě na operním jevišti. Pochybuješ někdy o sobě, měl jsi někdy pocit, že dál už to nejde a že zkusíš dělat úplně něco jiného?

Jsou situace, kdy si říkám, že teď tomu všemu rozumím a konečně jsem všechno pochopil. A nejpozději při studiu nové role zjistím, že tomu tak není, a tak hledám dál. Občas se stává, že se dostanu opravdu do tak frustrující situace, že přemýšlím o tom, co jiného bych mohl dělat. Pokaždé ale když si představím, že už nebudu na jevišti, že už svému publiku nebudu předávat to kouzelné emotivní napětí, radost a smutek a že už nebudu s kolegy prožívat ten krásný pocit souznění a nebo roztržky – tak v téhle chvíli si hned uvědomím, že divadlo je můj život a bez něj to pro mne nemá cenu. Vědomí toho mne nabije novou energií hledat dál a přibližovat se svým ideálům.

Čím déle jsem operním pěvcem, tím více obdivuji všechny kolegy, kteří na  jakékoli úrovni, kdekoli na světě, jdou před diváky a celým svým já se snaží předat svůj výkon, jak nejlépe to umí. Čím déle tuto profesi aktivně dělám, tím těžší pro mne je kritizovat jiné a tím více všechny své kolegy respektuji. Zároveň ale věřím, ze fundovaná recenze, konstruktivně míněná kritika je zásadní v procesu zlepšování se. Když ale čtu, že sopranistka byla tlustá machna a tenor řval, jak když ho na  nože berou, říkám si, jak může taková čistě negativní kritika pomoci, pro co je taková sprosťárna dobrá?

Od roku 2011 jsi na volné noze a za tu dobu máš na svém kontě obdivuhodnou řadu zahraničních produkcí. Kam se vracíš pravidelně a rád?

Na volné noze jsem od roku 2011. Odešel jsem z Volksoper Wien a od té doby se úspěšně uplatňuji zejména ve slovanském a německém repertoáru. Zpívám pravidelně ve všech třech operních domech v Berlíně, ve Vídni (Divadlo na Vídeňce) a po dobu posledních šesti sezón jsem vždy s významným úspěchem debutoval v různých partiích ve Vlámské opeře v Antverpách. Jsem pravidelným hostem v operních domech v Římě, Paříži a Benátkách. Mám za sebou debut v Covent Garden v Londýně a v Teatro San Carlo v Neapoli. Na různých internetových platformách je možné najít seznam všech operních domů, kde jsem během posledních osmi let hostoval v samostatné produkci. Myslím, že se blížím k číslu 30: jsem spokojený a těším se na další. Vracet se někam, kde člověk odvedl dobrou práci a kde ho znovu chtějí, je ta největší pochvala a dobrá vizitka.

Piers de Gaveston, Edward II. – Lorenzo Scartazzini, Deutsche Oper Berlin 2017

Výčet tvých rolí je ohromující – od ruského repertoáru ( Hráč, Lady Macbeth mcenského újezda, Jolanta) přes německý repertoár ( Arabella, Bludný Holanďan, Vzestup a Pád města Mahagony, Daphne) francouzský repertoár (Carmen) až výraznou stopu v interpretaci oper Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka.  Jaké máš osobní zkušenosti s tím, jak je Janáček přijímán publikem v zahraničí a jaké problémy obecně s češtinou mají kupříkladu zahraniční pěvečtí kolegové?

Janáček je celosvětově uznávaný a mnohými uctívaný a milovaný operní skladatel – já se těším na dobu, až v českém operním prostředí konečně zmizí předsudky a nálady vůči jeho tvorbě včetně zaběhnutých inscenačních postupů, které nezřídka retardují jeho velikost.

A jak ses ptal na to, jak jej přijímají zahraniční zpěváci:  k Janáčkovi se moji kolegové staví stejně profesionálně, jako ke kterékoli jiné tvorbě významného autora. Nedomnívám se, že by čeština byla složitější než němčina, francouzština nebo angličtina. Každý z těchto jazyků zaslouží pozornost a respekt a zvláštní péči při studiu role. Je zajímavé, že průměrný český divák se nepozastaví například nad chybou ve slově slově “Seele” (duše) a když slyší pěvce vyslovovat toto německé slovo s vokálem “e” otevřeným jako ve slově “léto”, z různých důvodu ho to neruší, ani ho nenapadne protestovat. Když ale zpěvačka nepocházející z českého prostředí místo “stříbrný měsíčku” zazpívá něco jako “stršíbrný mjesícku”, hned je takový divák uražen. Já si myslím, že žádný z kolegů tyto chyby nedělá schválně a také mu to určitě není jedno. Je to jednoduše otázka nevědomosti. Dokonce už jsem se setkal s takovými situacemi, kdy divadlem angažovaný jazykový poradce na češtinu nabádal pěvce ke špatné výslovnosti, protože prostě sám nevěděl, jak se daný konsonant opravdu tvoří a nebo mu š místo ř, přišlo na vysvětlování jednodušší. Jednoduché věci často nejsou ty správné. Obecně nastudovat si operní roli v cizím jazyce trvá dlouho a stojí hodně úsilí. A myslím, že není pravda, že čeština by trvala déle. Také se konečný výsledek liší podle míry nadání toho kterého pěvce. Někdo papouškuje lépe, jiný hůře. Samozřejmě pokud zpěvák studuje roli ve svém rodném jazyce znamená to vždy zásadní plus pro interpretaci role.

Skuratov, Z mrtvého domu Opera Bastille Paris 2017

Když se řekne tenor, většinou si divák představí italského spinto tenora nebo třeba mozartovského tenora. Bylo to tvé rozhodnutí jít jiným směrem než k italské opeře (z důvodu konkurence nebo poznání vlastních hlasových dispozic)?

Konkurence je všudypřítomná a o tom, jestli právě já budu zpívat nějakou konkrétní roli rozhoduje vždy bezpočet aspektů a často celý tým odborníků. Na začátku své kariéry jsem z operní literatury znal asi tolik, kolik zná ten citovaný průměrný operní divák. Mým snem bylo zpívat Alfreda z Traviaty, protože se mi líbilo, jak to Tomáš Černý v té době zpíval, když jsem ho obdivoval z pozice člena sboru. Potom pochopitelně přišly další sny. Některé se splnily, jiné na splnění čekají a další se prostě neuskutečnily, ať už z důvodů, že někdo řekl, že si obsazení určité partie mou osobou v danou chvíli nedokáže představit a nebo že jsem si to řekl já. Obecně asi platí takové pravidlo: co, kdy a kde budu zpívat, se rozhodnu na základě nabídnuté příležitosti. Jsou lidé operním businessu, kterým se líbí, jak zpívám a co právě zpívám a protože rozumí své práci, napadne je u toho, co ještě dalšího bych zpívat mohl. Myslím, že jsem uznávaný nejen jako pěvec, ale také jako tvárný herec. Obsazují mne tedy do rolí, kde vedle dobrého zpěvu se vyžaduje i náročné herecké ztvárnění. V tomto jsem také našel svoji jedinečnost a  to mě také nesmírně baví.

Rád bych ještě zmínil Tvůj výsostný repertoár „soudobých oper“ nebo oper, které bychom nazvali “moderní klasika” – ty jsi třeba zpíval Dionýsa v Bassaridkách v Římě (též na DVD), Pierse de Gavestona ve světové premiéře Edwarda II. (zachyceno na CD). Jak vypadá u Tebe studium takové role moderního repertoáru, která třeba je výrazně atonální… a navíc je to třeba role, kterou nastuduješ jen pro jedno divadlo a předem netušíš, jestli v budoucnu budeš mít příležitost si ji zopakovat v jiné produkci….

Příprava takové role probíhá velice podobně jako u kterékoli jiné role. Začínám studiem tématu, abych věděl, o čem opera je. Hodně se zajímám o historická fakta, o která se například děj opery opírá. Studuji psychologii vztahů postav, které v opeře vystupují. Zajímá mne, koho v dané roli miluji, koho nenávidím, prostě základní rozložení vztahů. Pak se zabývám textem. Poté rytmem a nakonec melodií, případně řeším technicky náročné pasáže této moderní partie. Jediný rozdíl mezi již existující hudbou a hudbou novou je, že při studiu mi nepomůže nahrávka. Jinak žádný další rozdíl nevidím. Pravdou zůstává, že když se zpěvák soustředí na belcanto, naučí se čtvrtou roli takového repertoáru už poměrně rychle. Stejně tak sbírám zkušenosti i já a každý další úkol v oblasti moderní hudby mi pak připadá méně náročný.

Alexej, Hráč – Sergej Prokofjev, Antverpy 2018

A co je pro Tebe klíčové ve fázi rozhodování, zda partii přijmeš?

Než se rozhodnu pro studium nové role, předchází tomu fundovaná analýza argumentů pro a proti. Tak se stane, že i když to momentálně vypadá, že nově nastudovanou roli není právě kde opakovat – tak do této práce jdu, protože se mi to výhodně vrátí jinak – třeba se ještě objeví jiné angažmá ve stejné roli nebo já si aspoň vyzkouším nový terén nebo – dostanu pozitivní nálepku zpěváka, který se nových věcí prostě nebojí. Moje účinkování plánujeme společně s agenturou (která mne zastupuje) tak dvě až tři sezóny dopředu, což v dnešním operním businessu je většinou běžná věc – ale stále existují i divadla, jejichž management neví, co budou hrát ode dneška za rok. Stejně tak se ale může stát, že i když vím, že se jedná o dlouhodobě naplánovaný projekt – tak úkol nepřijmu, protože společně se svými poradci dojdu k závěru, že tento úkol nezapadá do mého uměleckého plánu.

Zmínil jsi plánování v horizontu 2 – 3 let a z toho mně vyplývá, že i zpěváci musí odhadovat také svůj hlasový vývoj – jestli např. za tři roky danou partii ještě mohou zpívat nebo – pokud se jedná o dramatičtější (novou) partii, jestli ten jejich hlas do té doby vyzraje na tuhle roli – ty sám ses někdy musel s tím rovnat, že jsi roli musel odříct z takových důvodů?

Tohle je hodně důležité, znát svoje možnosti a odhadovat správně svůj vlastní vývoj – je to jeden ze základních kamenů každé pěvecké kariéry. Mně v tom výrazně pomáhá můj manžel, který je světově uznávaným hlasovým specialistou a zná operní literaturu výborně. Dále důvěřuji svému učiteli (o kterém jsem již mluvil) a také instinktu své agentky. A pak je tu samozřejmě vlastní instinkt a zkušenost. Zatím jsem žádnou roli (kterou jsem dopředu slíbil) neodřekl.

Albert Gregor – Věc Makropulos, Deutsche Oper Berlín 2015, s Evelyn Herlitzius

Ještě k tomu plánování: co všechno se musí stát od okamžiku vzniku nápadu ředitelů a dramaturgů operních divadel až po premiéru spontánně přijatou kritikou i diváky? A jaké fázi do toho vstupuješ jako interpret?

Manažerské týmy divadel poté, co vyberou příslušný titul k nastudování, vytvoří seznamy možných umělců a pak prověřují jejich časové dispozice pro dané období u příslušných zastupujících agentur. Potom rozešlou notový materiál k nahlédnutí jednotlivým umělcům. Tak a tady začíná můj úkol: prostudovat noty, posoudit náročnost atd. Kvalita přípravné práce na jevišti, nastudování a i následná realizace je zásadně závislá na celém týmu produkce. Režisér, dirigent, pěvec, statista, sborista, technik – pokaždé nový tým lidí (kteří si mohou ale vůbec nemusí lidsky a umělecky rozumět) – prostě všichni přítomní dělají divadlo. Je velice náročné všechny složky správně vést a dojít tak k úspěšnému cíli.  Považuju se za dítě štěstěny, že jsem mohl několikrát zažít, jak to vypadá, když vznikla ideální symbióza a všechno klaplo.

Zpíváš spoustu rolí v cizích jazycích – které jazyky dobře ovládáš na úrovni denní konverzace?

Běžně mluvím česky, německy, anglicky a italsky. Dorozumím se rusky a francouzsky. K mé práci alespoň pasivní znalost několika evropských jazyků nutně patří. A díky neustálému pobytu v zahraničí je pro mne absolutně normální mluvit i třemi různými jazyky během jednoho rozhovoru. Nemyslím, ze by to bylo něco zvláštního, moji kolegové jsou na tom podobně – je to prostě nutnost.

I přes toto své jazykové nadání – jak se vyrovnáš (při studiu role) s jazykem, ve kterém se vůbec neorientuješ?

Operní literatura zpravidla používá jazyky, které do určitě míry ovládám. Přesto připravuji i roli v češtině s jazykovým poradcem a nebo s nahrávkou vlastní výslovnosti, abych odstranil případné nepřesnosti.

Co ti nejvíc vyhovuje na tom být na volné noze – nebo naopak – vidíš po letitých zkušenostech nějaké výhody být v divadle ansámblého typu (který už ale v podstatě vymírá)?

Člověk je prostě volný. Rozhoduje sám za sebe. A protože ví, že mu nikdo “automaticky” nepřidělí žádnou roli, snaží se odvést na jevišti tu nejlepší kvalitu, aby zaujal. Samozřejmě do procesu rozhodování zasahují i jiné faktory (v neprospěch) a pak si člověk někdy posteskne, o co jednodušší by to bylo, dostávat každý měsíc svůj jistý plat. Pro mou budoucnost bude (podle mého názoru) nejlepší jakási kombinace obou forem. Mnoho mých pěveckých kolegů jsou členové ansáblu a charater jejich smluv jim umožňuje pravidelně hostovat. Já mám zatím dostatek práce, abych v pohodě zaplatil své účty, a tak ještě v dohledné době žádné změny neplánuji.

Jak hodně musíš dbát o svůj hlas a vůbec o svoji dobrou hlasovou a tělesnou kondici?

Snažím se sportovat a být celkově tělesně fit. Jednak je to jedno z mých želízek v ohni. Cítit se dobře po duševní a fyzické stránce – to je základ pro zdravý, silný hlas. Snažím se vyvarovat extrémů a pravidelně spát. Další vyloženě specifické aktivity k ochraně hlasivek nepovažuji za nezbytné. Důležité je mít také dobrého foniatra, který tvůj hlasový aparát zná, a kterému důvěřuješ. V případě hlasové únavy je nejlepším prostředkem k nápravě nemluvit, nezpívat, hodně pít a hodně spát. Umělec se občas dostane i do extrémních situací a pak je potřeba hledat extrémní řešení. Platí to obdobně jako u sportovců – když mne čeká velký náročný projekt – musím se na něj pečlivě připravit i po fyzické stránce. To neznamená, že se zásadně něčeho dlouhodobě zříkám.

Když máš pauzu mezi představeními, produkcemi – jak trávíš tento čas (pokud nestuduješ novou roli)?

Miluji přírodu, hory a aktivní život. Jsem vášnivý lyžař a miluji zvířata. Bydlím ve východních Alpách na hranicích Dolního Rakouska a Štýrska a z povahy tohoto prostředí vyplývá oblíbený způsob trávení mého volného času:  horská turistika, pes, koně, lyže, pak zase lyže a když mám čas tak zase jedu na lyže ?.

. Dovolenou obvykle trávím doma, protože můj průměrně strávený čas mimo domov činí až devět měsíců v roce. Já svůj domov miluji, a tak si ho ve volném čase užívám.

Jim Mahoney, Der Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny – Kurt Weil, Antwerpen 2015 (Simon Neal/Dreieinigkeitsmoses, Renée Morloc/Leokadja Berbick)

Kam Tě povedou a jaká jsou Tvá nejbližší angažmá?

Těším se na Skuratova (Z mrtvého domu) v Bruselu a v Lyonu, Erika z Wagnerova Bludného Holanďana budu dělat v Lipsku, Divadlo na Vídeňce bude chystat s mým Princem Dvořákovu Rusalku, pak si zopakuji Števu (Její pastorkyňa) ve dvou berlínských domech (Deutsche Oper Berlin a Staatsoper Unter den Linden) a ještě bych uvedl Babinského ve Švandovi Dudákovi v Komické opeře Berlín.

A ještě závěrem telegraficky:

 Vysněná role?

Lenski, Peter Grimes, Gustav von Aschenbach, Fidelio a mnoho dalších.

Pěvecký / interpretační vzor?

Fritz Wunderlich. Jinak existuje mnoho vynikajících interpretů a pěvců napříč operni historií, které obdivuji. Don Carlos zpívaný Placidem Domingem je jedinečný.

Ladislave, mockrát děkuji za čas, který jsi věnoval tomuto velmi otevřenému a vstřícnému rozhovoru, za OperaJournal.cz Ti přejeme, abys byl stále fit a měl hodně zajímavých uměleckých úkolů.

Segej Lady Macbeth Mcenského Újezda, 2014 Antverpy (Ausrine Stundyte/Katarina)

S Ladislavem Elgrem rozmlouval: Václav Bečvář