Letošní nová salcburská inscenace Pikové dámy P. I. Čajkovského nadchla posluchače bezesporu po hudební stránce, po režijní stránce přinesla až příliš úhlednou a málo inspirativní inscenaci.
Piková dáma představovala pro Petra Iljiče Čajkovského již třetí setkání s literární předlohou Alexandra Sergejeviče Puškina – poprvé to bylo v případě Evžena Oněgina, následoval Mazepa podle Puškinovy Poltavy a skladatel dokonce zvažoval hudebně zpracovat Kapitánskou dcerku, kterou však pro její určitou rozvleklost a dramatičnost nakonec zamítl. Přestože Puškinovu Pikovou dámu dobře znal a věděl, že jeho bratr – libretista a dramatik Modest Iljič Čajkovskij připravuje tuto látku pro skladatele N. S. Klenovského – nejdříve o ni vůbec neprojevil zájem a je s podivem, že se do práce na komponování vrhl s velkým úsilím o dva roky později. Důvodem toho mohla být koncepce libreta, která se v charakteru určitých postav rozcházela s původním příběhem a drama činila bohatším a mnohoznačnějším.
V originální Puškinově předloze je titulní postava veskrze nesympatická, Heřmanův milostný cit k Líze je pouze nástrojem dosažení vlastního postavení a bohatství, hybnou silou jeho jednání je touha po penězích. Líza je jednoznačně kladnou hrdinkou, má převážně pasivní charakter oddané schovanky (!) hraběnky, její milostný cit k Heřmanovi není natolik silný, aby ona se nakonec z aféry neotřepala a vdala za správce jednoho z hraběnčiných panství. Libretista nově obohatil hlavního mužského představitele silným až bouřlivým citem (k Líze), který, aby jí získal – se snaží získat společenské postavení a peníze za cenu hazardu a vymámení tajemství tří karet na staré hraběnce. Líza již není jen ponižovaná, ale také krásná a zasnoubená s atraktivním bohatým mužem. Její vášeň pro Heřmana je ovšem tak silná a spalující, že odmítá komfort a budoucí stabilní rodinné zázemí po boku Jeleckého. Když se v Heřmanovi zklame, volí dobrovolně smrt. Charakter samotné hraběnky se zásadě neliší v obou literárních předlohách, velká scéna před smrtí (v opeře) však navíc umožňuje nahlédnout do jejího nitra a dává jí důležitý lidský rozměr. Kromě úpravy charakteru postav Čajkovskij posunul děj příběhu do 18. století, což mu umožnilo vložit do opery mozartovské pastorále (jinak se to na stylu hudby neprojevilo); v libretu se objevuje nová postava Jeleckého, Lízina snoubence, a i naplnění Heřmanova osudu je rozdílné – Puškinův Heřman skončí v blázinci, Čajkovského se zastřelí. I když například poslední brněnská operní inscenace (2017) staví svoji koncepci na retrospektivním Heřmanově vyprávění právě z ústavu choromyslných.
Puškinova Piková dáma nezaujala jen ruské tvůrce, ve Francii Eugen Scribe napsal podle Mériméova překladu Puškina libreto pro skladatele francouzské velké opery ( J. F. Halévy : La Dame de pique), které se pak zhudebněné hrálo v Paříži v 40. letech 19. století, a F. Suppé dokonce zkomponoval operetu na námět této látky.
Po málo úspěšné Čarodějce byla premiéra Pikové dámy v Mariinském divadle v Petrohradě v r. 1890 (v hudebním nastudování českého dirigenta Eduarda Nápravníka) snad největším skladatelovým úspěchem, následovala Moskva a poté už Praha v r. 1892. Velmi brzo přispěchala s premiérovým uvedením milánská La Scala, Berlín a v r. 1910 newyorská Metropolitní opera s Gustavem Mahlerem za dirigentským pultem, Emou Destinnovou v roli Lízy; Heřmana zpíval slavný Leo Slezak. Tehdy se tato opera provozovala za oceánem v ještě německém překladu.
Nová salcburská inscenace měla svoji premiéru 5. srpna 2018 ve Velkém festivalovém divadle. Možná právě i volba sálu s obrovitým jevištěm způsobila jistou prázdnost a nenaplněnost celé produkce. Německý činoherní, filmový a operní režisér Hans Neuenfels je znám svým velmi radikálním až nemilosrdným přístupem k opernímu libretu či scénáři. Naposledy do povědomí širokého okruhu operní divácké obce vstoupil v r. 2010, kdy v Bayreuthu inscenoval Wagnerova Lohengrina. Jeho „krysy na scéně“ se staly nejdříve terčem zdrcující kritiky, později se z této produkce stalo téměř kultovní představení vyhledávané kritiky i publikem. Neuenfels letos oslavil své 75. narozeniny a jeho jistá opotřebovanost je znát i na nové Pikové dámě. Hned v úvodní scéně s dětským sborem se snaží diváky svým tradičním způsobem vyprovokovat, když děti jsou přiváženy na jeviště v klecích a jejich volný pohyb je usměrňován provazy, které ovládají jejich vychovatelky za zpěvu sboru chův s obrovitými naddimenzovanými prsy. Tento počáteční šok vystřídá poměrně klasicky provedená inscenace bez vnějších excesů. Scénická složka se přirozeně koncentruje na Heřmana a prostředí, v němž se právě nachází, ale občas až příliš popisným způsobem. Inscenační tým nachází však zajímavý klíč pro uchopení staré hraběnky – na jevišti se nesetkáte s roztřesenou, obtížně se pohybující stařenkou, nýbrž zralou ženou vystupující a oblékající se jako mladá dívka. Bezděky mne hned napadlo srovnání se skutečnou pitoreskní pražskou „hraběnkou od Šroubků“ (občanským jménem Heda Bartáková, působící zamlada jako soustružnice i jako barová tanečnice), která byla podivuhodnou postavou pražského nočního života 70. a 80. let minulého století. Režisér Filip Renč o ní dokonce natočil v r. 1988 krátký dokumentární film s názvem Srdíčko.
Setkání Heřmana s hraběnkou v její ložnici se po právu stalo vrcholem celého představení. Režisér se svým scénografem Christianem Schmidtem najednou na velkém jevišti vytvořili malý až intimní prostor hraběnčiny ložnice a poslední chvíle hraběnky byly zahrány spíše jako poslední milostné záchvěvy staré ženy s mladým atraktivním mužem, než jako tradičně zpodobňovaná předsmrtná úzkost. Bohužel takto vypjatých scén a originálně řešených momentů v inscenaci nebylo mnoho.
Jestliže inscenace budila v divácích (přivyklých na Neuenfelsův styl ) spíše pocit nenaplněného očekávání, pak hudební provedení díla očekávání jistě naplnilo. Určitá absence ještě vyššího stupně dramatismu a vyhrocení určitých pasáží by hudební interpretaci prospěla – ale to už je skutečně otázkou osobního vkusu posluchače. Jako vždy skvěle hrající Vídeňské filharmoniky řídil lotyšský dirigent Mariss Jansons, který má s interpretací ruské hudby nemalé zkušenosti; i jeho nedávno vydanou CD nahrávku Pikové dámy (2015) s rozhlasovým orchestrem Bavorského rozhlasu s Mishou Didykem a Tatianou Serjan lze považovat za jednu referenčních nahrávek tohoto díla vůbec.
V titulní roli Heřmana herecky zazářil atraktivně vyhlížející americký tenorista Brandon Jovanovich, známý českému divákovi z posledního přenosu Rusalky z Met HD (v roli prince). Jovanovich disponuje hlasovým fondem, který mu umožňuje náročný part „ruského Othella“ beze zbytku obsáhnout. Jeho ruština je však místy jen přibližná, nepohybuje se v tomto jazykovém prostředí úplně přirozeně, a tak jeho interpretace postrádá určité finesy, které známe z dokonalých provedení ruských pěvců (kteří ale zas bývají na jevišti méně přesvědčiví). Jeho hlas se dobře nese, zní měkce a celý jeho projev nese známky vysoké interpretační inteligence. Představitelsky je Jovanovich strhující, výborně vystihl přerod od milujícího Heřmana (který bere peníze jako nástroj na získání Lízy) až po totální závislost na vidině bohatství, přes kterou již svoji bývalou lásku nevidí. Hanna Schwarz jak herecky tak pěvecky naplnila roli Hraběnky. Že jí chybí jistá dávka majestátnosti a tajemnosti, lze přičíst režijnímu pojetí této postavy. I přes svoji drobnou postavu působila Schwarz svým charismatem na jevišti silným dojmem. Ruská sopranistka Evgenia Muraveva se poprvé v Salzburku objevila vloni, v malé úložce Aksinji v Lady Macbeth mcenského Újezdu, aby vzápětí (po onemocnění Niny Stemme) převzala roli titulní v této inscenaci. Letos jí byla nabídnuta role Lízy, v které se převedla svým krásným zjevem, dobrou hereckou dispozicí, méně úspěšně však čistě vokálně. Role Lízy vyžaduje dramatický soprán velkého objemu, jakým by např. měly disponovat např. i Verdiho dramatické ženské postavy. Hlas Muravevy je krásně čistý, ale zatím úzký bez výrazněji vybudované střední polohy. Ideální hlas pro Taťánu z Evžena Oněgina, ale Kateřina Izmailovna, Líza či plánovaná Renata v Ohnivém andělu jsou zatím role nad její pěvecké možnosti.
Vyjímečně krásný hlasový materiál předvedla v roli Poliny a Daphnis Oksana Volkova, stejně tak Vladislav Sulimsky jako Tomskij a Plutus. Určitě v budoucnu bychom měli sledovat umění ruského barytonisty Igora Golovatenka, majitele přitažlivého podmanivého hlasu; jehož srdceryvné provedení árie z 2. aktu „Ja vas ljubju, ljubju bezmerno“, doprovázeno zajímavou hereckou akcí, při které byly na scénu přiváděni a přinášeni budoucí potomci Líziny až do jejího úprku z toho hrůzného snu, se stalo jedním z velkých pěveckých zážitků večera.
Rakouská televize ORF zachytila a odvysílala záznam z představení 13. 8. 2018, který je momentálně k dispozici též na YouTube.com.
Fotogalerie © Salzburger Festspiele / Ruth Walz
Piková dáma Salcburk 18.srpna 2018
Heřman: Brandon Jovanovich
Líza: Evgenia Muraveva
Kníže Jeleckij: Igor Golovatenko
Kníže Tomskij (Pluto): Vladislav Sulimsky
Hraběnka: Hanna Schwarz
Čekalinskij: Alexander Kravets
Surin: Stanislav Trofimov
Narumov: Gleb Periazev
Čaplickij: Pavel Petrov
Polina (Daphne): Oksana Volkova
Guvernantka: Margarita Nekrasova
Ceremoniář: Oleg Zalytskiy
Máša: Vasilisa Berzhanskaya
Cloe (Prilepa): Yulia Suleimanova
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Wiener Philharmoniker
Dirigent: Mariss Jansons
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.