Po šestnácti měsících ticha se Straussova ARIADNA NA NAXU vrátila na prkna Národního divadla. A ne sama — přivedla s sebou nového dirigenta a hned pětici pěveckých debutantů, kteří více či méně proměnili tvář této inscenace.
O produkci Ariadny na Naxu jsem psal podrobně po lednové premiéře inscenace v lednu 2024, a tak se nyní zaměřím právě na ty nové debuty.
Hned titulní role bájné Ariadny přinesla velmi uspokojivý debut Tamary Morozové v hlavní roli. Morozová tak po Krasavě, Armidě, Sentě a Cizí kněžně zařazuje do svého repertoáru další dramatickou partii, která velmi vyhovuje nejen typu jejího hlasu, ale i jejímu celkovému způsobu operní interpretace. Morozová byla připravená – a bylo to nejen slyšet, ale i vidět. Na roli pracovala s pozoruhodnou svědomitostí, přičemž zvláštní důraz kladla na text a vytříbené frázování, které přesně kopírovalo rytmus němčiny s jemností hodinového strojku. Během jejího premiérového večera sice všechny vysoké tóny nezněly zcela uvolněně, ale to lze přičíst jistě i nervozitě, způsobené zejména nedostatkem zkoušek s orchestrem. Po herecké stránce Morozová zcela naplňuje vizi režisérky Slávy Daubnerové; zároveň — podobně jako Aleš Briscein (Bacchus) — překvapila neobyčejným smyslem pro humor: v Prologu opery s obdivuhodným komediálním nadhledem ztvárnila neuroticky působící Primadonu.
A pak přišel další debut: Zerbinetta a jeviště patřilo Lucii Kaňkové. Tato obávaná role patří k nejnáročnějším partiím světového koloraturního repertoáru — nejen kvůli extrémně vysokým polohám, ale i pro mimořádné nároky na práci s textem, kdy každé slovo a fráze musí nést osobitý výraz. Veleobtížná árie „Großmächtige Prinzessin“, trvající přibližně čtrnáct minut, vyžaduje precizní vokální techniku a bohatou škálu výrazových nuancí, aby pozornost diváků ani na okamžik nepolevila. Kaňková, přestože čelila zdravotní indispozici, zvládla partii ve velmi dobré formě a se solidní německou dikcí. Co se týče rafinovanosti interpretace, stojí zatím spíše na začátku své cesty; k výkonu světových parametrů bude muset roli ještě dále rozvinout.
Další debut – kalhotková role Skladatele. Novým Skladatelem byla mezzosopranistka Jana Kurucová, která sice zaujala několika výtečně zazpívanými vysokými tóny a prokázala jistotu v technicky náročných pasážích, avšak její celková interpretace postrádala výraznější osobní vklad i opravdový moment oslnění. Působila spíše korektně až bezbarvě než strhujícím dojmem a očekávaná dramatičnost či emoční hloubka se v jejím projevu plně nerozvinuly. Po premiérovém Magnusi Vigiliovi nastoupil do role boha Baccha Aleš Briscein. Briscein zvládnul nepříjemnou vysokou polohu tenorového partu obdivuhodně a s velmi dobrou německou dikcí. Jinak to trochu záleží na osobním vkusu diváka, za přijme v takto dramatické roli hlas bez vibrata, který občas může působit plochým dojmem. A poslední debut v obnovené inscenaci: Marek Žihla jako Brighella. Udělal kus poctivé práce a podal solidní výkon.
Z ostatních účinkujících rozhodně zaujal Lukáš Bařák Jako Harlekýn, jehož způsob interpretace krátkého monologu „Lieben, Hassen, Hoffen, Zagen“ plného bohatostí výrazu a vnitřní energie patřil mezi nejsvětlejší momenty představení. Z tria nymf si zaslouženou pozornost zcela jistě získala Michaela Zajmi (Dryáda) s nádherně dramaticky znějícím mezzosopránem podmanivé barvy, který by určitě dobře hodil i na Skladatele nebo na Vlastu v Šárce.
Recenzované představení 27. listopadu řídil mladý dirigent Johannes Witt, jenž vedl Orchestr Národního divadla s jistotou a spolehlivostí. Jeho pojetí Strausse však nepřineslo výraznější momenty originality ani interpretačního průlomu, a proto celkově příliš nevyčnívalo.
Richard Strauss – ARIADNE AUF NAXOS, Národní divadlo v Praze v budově Stavovského divadla, 27. listopadu 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.