Zázrak zvaný Bernheim

Francouzský tenor Benjamin Bernheim poprvé představil své umění českému publiku koncertem v Rudolfinu. Program byl již na první pohled velmi ambiciózní, neboť zahrnoval dva pravděpodobně největší a nejslavnější francouzské písňové cykly: Chaussonovo „Poème de l’amour et de la mer“ a Berliozovy „Nuits d’été“. Oba cykly jsou přitom většinou prováděny s orchestrem a často je zpívají ženy. S klavírním doprovodem jsou však tyto cykly ještě náročnější na provedení. Bernheim se této výzvy postavil a oba cykly zazpíval na jediném koncertě. Kromě toho zazpíval také známé písně od Gounoda, Duparca a Hahna. A jako by toho nebylo dost, uzavřel program dalšími ukázkami svého umění: francouzskými šansony od Kosmy, Treneta a Brela.

Aby bylo možné tyto cykly zpívat s jejich vůní a půvabem, je opravdu nezbytné být rodilým mluvčím. A nestačí jen to. Kromě vynikající pěvecké techniky je třeba také citlivosti, lehkosti, zralosti, znalosti poezie a zvukových odstínů. Bernheim, pyšný Francouz, si vždy zakládal na tom, že to není „Prima la musica e poi le parole“, ale že spojení jazyka a zvuku musí tvořit jednotu.

Měl jsem příležitost slyšet tohoto tenora ještě v období, kdy působil v Curyšském operním studiu, kde se zvolna propracovával od menších rolí k těm větším. Sledoval jsem, jak jeho hlas zraje. Dnes slyšíme výsledek jeho dlouhého a inteligentního budování kariéry a zkušeností.

Co činí Bernheima v jeho zpěvu tak výjimečným, je naprosté ovládnutí nejen francouzského jazyka, ale i francouzského idiomu. Každé slovo, ba každá slabika je naplněna významem a vychutnána do posledního detailu. „R“ vyslovuje tak, jak je to v mluvené francouzštině přirozené, s naprostou samozřejmostí v krku (mnozí francouzští zpěváci ho často místo toho vyslovují vepředu, podobně jako Italové, což je také možné). Toto „R“ v krku dodává francouzštině podle mého názoru ještě elegantnější zabarvení a zvláštní kouzlo. Všechny nosové zvuky, které jsou pro každého, kdo není rodilým mluvčím, téměř nezdolatelné, tvaruje s naprostou samozřejmostí a dává jim znělost. Samotné „U“ vyslovuje ostřeji a uzavřeně, jak to bylo slyšet na nahrávkách velkých francouzských pěvců, zejména v padesátých letech posledního století. Pro někoho, jako jsem já, kdo má tento jazyk rád, je velkým požehnáním slyšet tyto nuance. Všechno znělo tak voňavě, procítěně a srdečně, že to doslova bralo dech. Na této úrovni to nebylo slyšet ani od velkých francouzských tenorů minulosti. Jedním z mála, kdo by Bernheimovi mohl v tomto repertoáru konkurovat, je barytonista Gérard Souzay, jehož kariéra se většinou odehrávala v koncertních sálech, a také José van Dam, který v tomto repertoáru také podával vzorový výkon. Ale ani vynikající lyričtí tenoři jako Michel Sénéchal, Henry Legay nebo mladý Roberto Alagna se do těchto nejsvatosvatějších francouzských písňových cyklů nikdy nepustili.

Bernheim ve svém vystoupení dokáže vytvořit dokonalou jednotu. V dobře padnoucím klasickém tmavém obleku a bílém košili působí na jevišti nesmírně elegantně a nenápadně. Přesně tak, jak to odpovídá introvertním milostným písním. Zpívá s mírným zadrženým zápalem a přesně zachycuje francouzské idiomy, které jsou mnohem méně extrovertní než italské. Jsou to ty malé gesta v pohybu, složené ruce a zavřené oči, které odrážejí jeho náladu a tím přesně ukazují vnitřní rozervanost těchto složitých postav, které formuje na jevišti. Jeho hlas je nesmírně jemný s krásným, pevným jádrem. Skvěle nese zvuk do všech koutů sálu, má lesk ve výškách pro velké výbuchy a je vyvážený odshora až dolů.

Klavíristka Carrie-Ann Matheson byla nejen doprovazečkou, ale i kongeniální partnerkou Bernheima. Přenést tyto orchestrální cykly s celým jejich jemným zvukovým opojením do klavíru je opravdu velké umění. A ona to dělala s jasným úhozem, s mnoha ritardandi a velkou průzračností. Dlouhý přechod klavírního doprovodu do poslední části Chaussonova „Poème“ byl tak bohatý poezií, že Bernheim, který uneseně poslouchal její hru, úplně zmeškal svůj vstup do „Le temps des lilas“.

Pokud v obou velkých písňových cyklech Berlioze a Chaussona dominovaly velké milostné pocity, závěrečná část koncertu byla věnována francouzskému šansonu. Bernheim zpíval tyto písně v lehkém „parlando“ tónu s velkým elánem. Každá slabika a složité jazykové konstrukce mu hladce plynuly z úst. Jako přídavek zazpíval Wertherovo „Pourquoi me réveiller“, předvedené s veškerou vnitřní rozervaností a vášnivostí této složité postavy. Tady mohl ukázat také svůj status operního zpěváka, kdy s kulatým, plným a šťavnatým tónem zvládal velké výbuchy. Jako druhý přídavek zazpíval ze „Země úsměvů“ píseň „Dein ist mein ganzes Herz“. Píseň, která byla v minulosti často zpívána v mateřském jazyce zpěváka. Bernheim ji zazpíval jako Francouz, ale v němčině. Mělo to svůj zvláštní půvab. S lehkým francouzským zabarvením bylo jasné, že není to německý drsňák, který vyznává lásku, ale elegantní Francouz. Stylově to bylo poněkud sporné, ale člověk se prostě těšil z té čisté zvukové krásy tohoto velkého výjimečného tenora.

Večer čisté magie. Nezapomenutelné.

Nakonec jedna pozvánka: B. Bernheim se stejným programem rovněž vystoupí 24. listopadu v Paříži v Palais Garnier. Koncert bude pro rozhlasovou stanici „France Musique“ nahráván a bude vysílán 28. prosince tohoto roku.