První operní premiérou pražského Národního divadla roku 2022 jsou Mozartovy Così fan tutte, které se na jeviště Stavovského divadla vrací už po necelých 6 letech. Poslední inscenace Martina Čičváka z roku 2010 měla svoji derniéru v roce 2016.

Za novou produkcí stojí převážně německý tým včele s dirigentem Karstenem Januschkem, který se v ND Praha již představil koncertem Mozartovy narozeniny v lednu 2021 a pak rovněž při posledním nastudování Dona Giovanniho. Na rozdíl od kritického přijetí Giovanniho jeho pojetí Così fan tutte přesvědčilo kvalitní hudební přípravou, stylovostí a obdivuhodnou dynamikou. Januschke volil občas nezvyklá tempa (obtížná pro zpěváky), nicméně po celou dobu více než tříhodinového představení dokázal hru orchestru udržet v žádoucím napětí. Orchestr Opery ND se o sobotní premiéře 8.1.2022 ukázal v dobrém světle až na pár nepřesností. Vyzdvihnout určitě zaslouží precizně propracovaná předehra a výborně zvládnuté ansámbly.  I přes nesporné a časem prověřené kvality Mozartova génia by možná stály za úvahy drobnější škrty v partituře, které by dodaly dílu větší dramatický spád. Takové jsou všechny (jak zní původní český překlad opusu) se hrají v novém nastudování téměř kompletně včetně Fiordiligina obtížného ronda „Per pietà, ben mio perdona“ , vypuštěna naopak je např. Ferrandova árie „Ah lo veggio, quell´anima bella“.

Německá režisérka Tatjana Gürbaca přenáší často operní libreta do současnosti, což je naprosto legitimní způsob interpretace a svým způsobem se hodí k nadčasovému da Ponteho příběhu záměny mileneckých párů. Spolu s výtvarnicí Ingrid Erb Gürbaca preferuje jen náznakovost scény i kostýmů, zato bohatě rozehrává akcí a pohybem doslova každou scénu. Poněkud zúženou optikou staví příběh především na tom, že muži jsou tyrani a ženy nevinné oběti jejich zvrhlé kratochvíle. Mladí muži sice zažívají rozčarování, jak jsou jim jejich partnerky nevěrné, ale hořký pocit viny z toho, že i oni našli zalíbení v nových protějšcích, se v této inscenaci nedostaví. Použité symboly v mužských převlecích jsou až příliš zjednodušující. Různorodost a bohatost komické akce sice ovládá jeviště, ale hlubší koncepce, která by divákovi odpověděla na otázku, proč vlastně byl zvolen tento inscenační klíč, chybí. A tak se některé postupy stávají samoúčelnými: Despina už dopředu připravuje nůžky na odstřižení vlasů Fiordiligi, prodloužené sukně hlavních ženských postav navádí k tomu, aby se za ně tahalo, Fiordiligi si obléká francouzskou vojenskou uniformu (kterou ovšem Ferrando nikdy na sobě neměl) apod. I postavy Alfonsa jako hybatele děje a jeho pomocnice Despiny jsou jen lehce načrtnuty, ale nikoliv v koncepci pevně usazené.

Po pěvecké stránce zaujme většina protagonistů. Dřívější Despina Kateřiny Kněžíkové vyzrála v pěvecky i herecky zdatnou Fiordiligi, stylově i hlasově naplňující náročnou roli. Sólově se zaskvěla v první árii „Come scoglio“, „Per pieta, ben mio perdona“ už jí místy činila problémy. Elegancí, promyšlenou akcí a působivým pěveckým projevem zvládla svůj part i Arnhejdur Eiríksdóttir (Dorabella). Petr Nekoranec (Ferrando) předvedl nádherné frázování, projevil vysokou muzikalitu a smysl pro styl, ale vysokým tónům svého tenorového partu se (opět) obratně vyhýbal. Lukáš Bařák v roli Guglielma naplno uplatnil všechny valéry svého šťavnatého barytonu a podobně jako P. Nekoranec přirozeně uskutečnil všechny náročné pohybově-herecké akce. Přestože oficiálně pražské nastudování Così fan tutte má dvě obsazení, indisponovaný Jiří Hájek musel převzít roli Dona Alfonsa, nicméně se jí zhostil důstojným způsobem. Pelageja Kurennaja (Despina), která se v ND již dříve představila v titulní roli Ščedrinovy Lolity, obdařila svůj part zdařilou hereckou akcí, pěvecky však svým slabým a nevýrazným sopránem silně zaostávala za svými kolegy a je s podivem, že vedení Opery ND Praha (a dirigent) takový výkon pustí na jeviště naší první scény. Určitě by se na našich scénách či mezi čerstvými absolventy hudebních škol našla vhodnější interpretka.

Tištěný program k inscenaci, i jehož cenu zasáhla dnešní vysoká inflace, kromě českého libreta nabízí jen velmi erudovaný příspěvek Milady Jonášové ke genezi opery poprvé provedené v roce 1790 ve vídeňském Burgtheatru obsahující nedávný překvapující nález, že Lorenzo da Ponte své libreto vytvořil pro Antonia Salieriho a teprve po jeho odmítnutí na něj začal komponovat W. A. Mozart. Rozhovory s dirigentem nebo režisérkou, které by čtenářům odkryli inspirační zdroje umělců či jejich přístup k partituře a textu, tak běžné na mezinárodních operních scénách, zcela chybí. A to je trochu málo za 105,- Kč. Celkově ale Così jsou odvedeny v dobrém standardu, sice to není pořád první liga, kterou nám stále slibuje vedení Opery ND, ale je to poctivě udělané představení, které stojí za návštěvu.

W. A. Mozart – Così fan tutte, premiéra 8. ledna 2022

zleva : K. Kněžíková (Fiordiligi), P. Kurennaja (Despina) a  A. Eiríksdóttir
(Dorabella) © Zdeněk Sokol
Zleva: P. Nekoranec (Ferrando), J. Hájek (don Alfonso), L. Bařák
(Guglielmo) © Zdeněk Sokol
Závěrečná děkovačka účinkujících