Jedním z velkých magnetů Festivalu della Valle d´Itria v Martina Franca byl recitál mezinárodní hvězdy Olgy Peretytko. Za krásného teplého večera 29. července 2019 ji ve dvoraně Palazzo Ducale na klavír spolehlivě doprovodil  Giulio Zappa. Samotná dramaturgická skladba večera úplně neodpovídala tematickému zaměření recitálu „di belcanto“ –  skladby Gabriela Faurého, Sergeje Rachmaninova, Nicolaje Rimského-Korsakova či Roberta Schumanna zrovna „belcantové“ nejsou a svojí křehkostí a intimností se na letní open–air festival málo nehodí. Jako vhodnější se ukázal být výběr árií Gaetana Donizettiho z Dona Pasquala, velký výstup Anny Boleynové „Piangete voi“ ze stejnojmenné opery nebo ukázky ze Semiramis a Viléma Tella Gioachina Rossiniho. Samotný přednes Peretyatko byl pro mnohé diváky zklamáním z její aktuální pěvecké formy. Již její vystoupení v nové inscenaci Lucie di Lammermoor v únoru 2019 ve Vídeňské státní opeře přineslo velké rozčarování z jejího pěveckého projevu, neboť v této roli nenabídla obvyklé virtuózní špičkové tóny, které k tomuto partu (a také k pěvkyni samotné) neodmyslitelně patří.  Peretyatko je pořád zajímavou a atraktivní osobností na jevišti, ale zdá se, že už má dlouhodobé problémy s vysokými tóny. Se znatelným úsilím během večera zazpívala jen několik vysokých C a její hlas zněl (alespoň z tribuny Palazza Ducale) trochu unaveně a bez žádoucího lesku. Ztráta špičkových tónů během umělcova zrání a jeho pěveckého vývoje je přirozenou záležitostí – jak jsme toho byli například svědky poměrně nedávno u vynikající interpretky Diany Damrau či Sonyi Yonchevy, u Peretyatko tato proměna přichází možná až příliš brzo, aniž pěvkyně má vybudovanou solidní polohu, aby se mohla začít přeorientovávat na jiný typ rolí. Rovněž její interpretace (snad s výjimkou velké scény z Anny Boleynové) postrádala pronikavější výraz, občas zněla fádně a nudně.

Recital di Belcanto – Olga Peretyatko, soprán; Giulio Zappa – klavírní doprovod

Program: Gabriel Fauré, Jacques Offenbach, Georges Bizet, Ottorino Respigni, Nicolaj Rimskij-Korsakov, Sergej Rachmaninov, Gaetano Donizetti, Robert Schumann, Gioachino Rossino a další.

Martina, Franca, Palazzo Ducale 29. července 2019, délka koncertu 1 hod 29 minut, 1 přestávka

Olga Peretyatko, Giulio Zappa © Larissa Lapolla

Nicola Porpora – ORFEO

Italský skladatel a pedagog Nicola Antonio Porpora se narodil 17. srpna 1686 v Neapoli jako syn Carla a Cateriny Porporových.  Ve věku 10 let byl přijat na konzervatoř Conservatorio dei Poveri di Gesu Cristo, kde jeho prvním učitelem kompozice byl Gaetano Greco. Porporova kapelnická, skladatelská a rovněž nezanedbatelná pedagogická činnost se začaly záhy rozvíjet, ale když v roce 1717 tragicky zahynuli otec i bratr, byl donucen znásobit svoji pedagogickou aktivitu, aby mohl zabezpečit rodinu stálým příjmem. Mezi jeho nejslavnější žáky patřil slavný kastrát Farinelli, později vysoce hodnotil jeho výukovou metodu i skladatel Joseph Haydn (ten byl jeho žákem a pomocníkem jako korepetitor ve Vídni od roku 1752). Jako skladateli se mu příliš nedařilo v Neapoli, jejíž jeviště ovládala na počátku 18. století především Scarlattiho díla, ale prorazil na římských scénách, a byl si tak jist svou kariérou operního skladatele, že se roku 1722 vzdal pedagogické činnosti na neapolských konzervatořích. V Benátkách (dalším významného centru opery) však musel o svou pozici znovu tvrdě bojovat. Nejprve soutěžil o přízeň publika s Leonardem Vincim a po jeho smrti mu vyvstal celoživotní konkurent v Johannu Adolfovi Hassovi. V roce 1733 přijal pozvání od londýnské operní společnosti Opera of the Nobility, která konkurovala operní společnosti G. F. Händela. Bohužel tato Opera of Nobility začala mít posléze finanční problémy a tak se Porpora v roce 1736 vrátil do Benátek. V roce 1747 byl pozván do Drážďan k saskému dvoru jako učitel zpěvu princezny Marie Antonie Walpurgis. Zde se opět setkal se svým starým rivalem Johannem Adolfem Hassem. Konflikt byl o to větší, že Porpora se snažil prosadit mladou sopranistku Reginu Mingotti proti Hasseho manželce, slavné pěknyni Faustině Bordoni. Navzdory těmto osobním sporům byl Porpora jmenován dvorním kapelníkem (Hasse byl vrchním kapelníkem). U saského dvora sloužil až do roce 1752, kdy odešel do Vídně, kde utužil přátelství s jedním z nejslavnějších libretistů 18. století Pietrem Metastasiem a vyučoval zde řadu prominentních osobností. Poté, co mu saský dvůr přestal v roce 1759 vyplácet penzi (z důvodu úsporných opatření jako reakci na vypuknutí sedmileté války), přijal Porpora ještě práci na neapolských konzervatořích a na skladbě nové opery. V Neapoli pak dožil zbytek svých dní.

Když se podíváme do aktuálních katalogů gramofonových společností, najdeme tam z bohatého Porporova odkazu (čítajícícho asi 40 oper, 14 duchovních skladeb, kantát a oratorií a dalších kompozic) kompletní nahrávky pouze jeho Arianny in Nasso (Ariadny na Naxu), Orlanda, oratorium IL Gedeone a nejnovější operní snímek společnosti Decca Germanico in Germania. Daleko bohatší je ovšem zastoupení jednotlivých virtuózních árií Porpory na CD recitálech těch nejvýznamnějších barokních pěvců současnosti (Cecilie Bartoli, Vivicy Genaux, Kariny Gauvin, Ann Hallenberg či countertenorů Maxe Emanuela Cencice, Franca Fagoliho, Philippa Jarousskeho a dalších).

Porporovo pasticcio Orfeo (1736 Londýn, King´s Theatre Haymarket) vychází ze základního hudebního vkladu Nicoly Porpory, ovšem byly do něj rovněž vloženy árie skladatelů Johanna Adolfa Hasseho, Leonarda Vinciho, Francesca Araje, Francesca Maria Veraciniho a Geminiana Giacomelliho, což bylo v 18. století obvyklou praxí. Hudební čísla si do oper rovněž občas vkládali přímo sami interpreti  a jejich volba pochopitelně padala na árie, ve kterých ve vrchovatě míře mohli předvést svoji pěveckou virtuozitu. Z dnešního kritického pohledu není výsledná kompozice možná úplně sourodá, ovšem zato oplývá bohatstvím nádherných árií, bohatě kolorovaných a zachycujících celou škálu lidských emocí (jako např. milostné toužení, rozmařilost, žárlivost, radost, vzdor nebo touhu po pomstě).

Orfeo libretisty Pauola Rolliho doplňuje základní mýtický příběh pěvce Orfea a jeho milované Euridiky (countertenor a soprán) ještě například o postavu Aristea, napůl boha, napůl krále Arkádie (countertenor) a Autonoe, thébské princezny (mezzosoprán). Aristeo soutěží s Orfeem o přízeň krásné Euridiky, ovšem ta dá přednost pěvci; Aristo ji přesto stále pronásleduje a dvoří se jí a když se mu snaží Eurydika po svatbě s Orfeem utéci, šlápne na jedovaného hada a ten ji smrtelně uštkne. Autonoe je oddána Aristeovi, a tak přirozeně žárlí na jeho milostné toužení po Eurydice. Orfeo se vydá do říše zemřelých, aby za vydatné pomocí Proserpiny vyprosil u Plutona návrat Eurydiky zpátky na zem. Zhrzená milenka Autonoe v náručí svých nových milenců nakonec Aristeovi odpustí a celá opera končí dvojnásobným happyendem.

Scéna z opery Orfeo N. Porpory  © Larissa Lapolla

Hudebnímu nastudování a provedení Porpora Orfea na Festivalu della Valle d´Itria předcházely dlouhé měsíce příprav a studia díla podle kritické edice Giovanniho Andrea Sechi. V Martina Franca byla publiku představena novodobá premiéra tohoto díla, a proto je velkou škodou, že se proti původnímu záměru nepodařilo Rai Radio 3 pořídit hudební snímek tohoto jediného uskutečněného představení. Při hodnocení hudebního provedení produkce  je nutno na prvním místě vysoce vyzdvihnout naprosto ojedinělý a veskrze stylový výkon orchestrálního tělesa Armonia Atenea řízeného uznávaným odborníkem na barokní hudbu George Petrou, který má na svém kontě desítky špičkových CD a DVD nahrávek z období baroka. Velký otevřený prostor dvorany Palazzo Ducale se ukázal jako akusticky příznivý, pouze občasný vítr narušoval optimální poslech skvělého zvuku orchestru. Massimo Gasparoni se při inscenování barokního příběhu vyhnul jakémukoliv transponování do dnešní doby (což v současnosti bývá obvyklé a často úspěšné). Na širokém jevišti nechává protagonisty v replikách barokních kostýmů (včetně  jejich bohatého zdobení, rekvizit zbraní, hudebních nástrojů a třeba chocholů) účinně jednat, přičemž účinkující dodržují estetiku klasických barokních postojů. Takto oživlé „muzeum“ Gasparonimu však přesto spolehlivě funguje, neboť angažovaní pěvci hrají a zpívají s plným nasazením, s dokonalou znalostí italštiny prožívají každé slovo a dávají mu obsah a náležitý výraz. V titulní roli (roli, která byla psána pro slavného kastráta Farinelliho) zazářil v plném lesku pěvecky i herecky výborný Raffaele Pe, který čistě technicky vzato při svém velkého hlasovém rozsahu upoutal i neobyčejně znělým spodním rejstříkem. Jeho soka v lásce Aristea ztělesnil Rodrigo Sosa dal Pozzo (role byla původně psaná pro Senesina), který přece jenom stál v intepretaci a hlasovém projevu o stupínek níže než jeho kolega.  Nádherný zvučný bas předvedl Davide Giangregorio (Pluto), jeho manželku Proserpinu obdařila výtečným ztvárněním dvou náročných koloraturních skvělá mezzosopranistka Giuseppina Bridelli. Po čistě technické stránce nešlo nic vytknout Euridice Anny Marie Sarra, ale jejímu projevu chyběl lesk a větší vyzařování osobnosti. Pro mne osobně se hlavní hvězdou večera stala (vedle vynikajícího orchestru) mezzosopranistka Federica Carnevale. Jako Autonoe oslnila lehkým nádherně zbarveným mezzosopránem, ideálním pro interpretaci staré hudby, připomínajícím témbr slavné Španělky Teresy Berganzy. Carnevale ve své poslední árii „Se fido ancora, non è quel petto“ doslova zvedla diváky ze židlí jemností, rafinovaností a dokonalostí své koloratury, schopností zvládnout všechny předepsané ozdoby a v neposledním řadě svým nedostižným osobním šarmem. Opravdu nezapomenutelný barokní večer!

Orfeo

Skladatel: Nicola Porpora (též Johann Adolf Hasse, Leonard Vinciho, Francesco Araja, Francesco Maria Veracini a Geminiano Giacomelli / Libreto: Paolo Rolli

Režie, kostýmy, scéna: Massimo Gasparon

Orfeo Raffaele Pe

Euridice Anna Maria Sarra

Aristeo Rodrigo Sosa Dal Pozzo

Proserpina Giuseppina Bridelli

Pluto Davide Giangregorio

Autonoe Federica Carnevale

Orchestr Armonia Atenea, řídil George Petrou

2. srpna 2019, Palazzo Ducale, Martina Franca, délka představení 2 hodiny 40 minut (2 přestávky)

Federica Carnevale a Rodrigo Sosa Dal Pozzo © Larissa Lapolla
zleva: Raffaele Pe, Anna Maria Sarra a Rodrigo Sosa Dal Pozzo  © Larissa Lapolla

Leonardo Vinci L’AMMALATO IMMAGINARIO

Giuseppe Sellitti LA VEDOVA INGEGNOSA

Patrně jako nejslabší článek programové nabídky festivalu se ukázalo provedení dvou kratších titulů italských mistrů 18. století – plodného italského skladatele Leonarda Vinciho (asi 1690-1730) L´ammlato immaginario (volně lze přeložit jako Zdravý nemocný) a téměř zapomenutého Giuseppe Sellittiho (1700-1777) La Vedova ingegnosa (opět volně překládám jako Chytrá vdovička). Oba veseloherní opusy (dohromady představujících 5 meziher) byly zkomponovány za účelem postupného vkládání do přestávek během hraní velkých tragických oper. Z dnešního pohledu nám připadá absurdní, že diváci na počátku 18. století trávili v divadlech dlouhé hodiny – ovšem jejich pozornost nebyla upřena výhradně na jeviště – během produkcí se bavili, jedli, pili a prováděli ještě další aktivity, o kterých se zde raději nebudu rozepisovat. L´ammlato immaginario z roku 1726 se skládá ze tří částí (meziher, intermezz), vložených do opery L´Ernelinda skladatele Leonarda Vinciho. Vystupuje v něm mladá vdova Erighetta (soprán), která by se ráda znovu vdala za bohatého muže a bohatý Don Chicone (baryton), který po vzoru Moliérova Argana dává svému okolí najevo, jak je těžce nemocný, ale přitom je zdravý. Erighetta jej prokoukne, pojme za manžela, užívá jeho peněz a přitom ještě získá dostatek volnosti, aby se dívala po pěkných svobodných mužích. Příběh La vedova ingegnosa (1735) představuje dvě mezihry do opery Demofoonte již zmíněného libretisty Pietra Metastasia a skladatelů Francesca Manciniho, Domenica Natale Sarriho a Giuseppa Sellittiho. Tady je schéma analogické: nemoc tentokrát simuluje mladá vdova Drussila, aby ulovila doktora Straboneho do svých sítí – a to se jí skutečně podaří. Obě skladby jsou svižně zkomponovány, nechybí jim hudební nápaditost a svěží slovní i hudební komika.

Bohužel provedení obou zmíněných kusů nikoliv tradičně Palazzo Ducale, nýbrž v Masserii San Michele (statku vzdáleného několik kilometrů od Martina Franca) zůstalo hluboce pod úrovní zbývajících festivalových produkcí. Již první první tóny předehry v podání orchestru Cappella Musicale Santa Teresa dei Maschi pod vedením Sabino Manza naznačilo nedostatečnou kompetenci tělesa v provádění staré hudby. Orchestr hrál velmi nestylově a opakovaně se dopouštěl chyb. Z důvodu hlasové indispozice hlavní pěvkyně večera Lavinie Bini byla interpretace obou ženských rolí rozdělena mezi dvě protagonistky – zatímco Bini oba ženské party jen hrála (spíše silně přehrávala), z notového materiálu jí svým monotónně znějícím sopránem bez náznaku jakékoliv hlubší interpretace doprovázela členka Academia del belcanto Rodolfo Celletti Maria Silecchiio. Ani druhý protagonista večera Bruno Taddia svým průměrným výkonem mnoho nezachránil. Režie Davide Gasparra byla málo nápaditá, a tak jsem využil krátké přestávky vynucené laděním nástrojů a asi po hodině a čtvrt jsem hlediště Masserie San Michele spolu s několika dalšími diváky opustil.

Leonardo Vinci L’AMMALATO IMMAGINARIO

Edizione critica a cura di Gaetano Pitarresi (Edizioni ETS)

Erighetta :  Lavinia Bini / Maria Silecchio,   Don Chilone : Bruno Taddia

Cappella Musicale Santa Teresa dei Maschi, dirigent Sabino Manzo, režie Davide Gasparro

Giuseppe Sellitti LA VEDOVA INGEGNOSA

Edizione critica a cura di Marilena Laterza (Edizioni ETS)

Drussila:  Lavinia Bini / Maria Silecchio,  Strabone: Bruno Taddia

Cappella Musicale Santa Teresa dei Maschi,  dirigent Sabino Manzo, režie Davide Gasparro

Masseria San Michele Martina Franca, 1. srpna 2019

Délka obou představení: 1 hodina 30 minut (bez přestávky)

scéna z mezihry La Vedova Ingegnosa © Larissa Lapolla