Operní soubor plzeňské Divadla Josefa  Kajetána uvádí každou druhou sezónu klasickou operetu – tento žánr byl a je u místních diváků velmi oblíbený a po zrušení operetního souboru v DJKT je vlastně jedinou možností, jak slavné Straussovy, Lehárovy či Offenbachovy kusy divákovi přiblížit. Tentokrát však uvedení Veselé vdovy Franze Lehára  představovalo o mnoho náročnější projekt, neboť nová inscenace vznikla v koprodukci DJKT Plzeň a Hudebního divadla v Karlíně.

Na počátku vzniku Veselé vdovy  stála veselohra L’attaché d’ambassade Henriho Meilhaca, spolulibretisty řady úspěšných operet Jacquese Offenbacha, ve které pařížský vyslanec idylického německého státečku Birkenfeld (Březový háj) Baron Scarpa brání svatbě nejbohatší vdovy své země  Madelaine s Francouzem, aby tak odvrátil hospodářský krach své země. Meilhacova veselohra byla poprvé uvedena 12. října 1861 v Théâtre de Vaudeville v Paříži a už v následující sezoně ji v překladu uvedla pražská německá scéna, téměř zároveň Carlstheater a Burgtheater ve Vídni, Štýrský Hradec, Berlín a další německá divadla. V německém překladu Alexandra Bergena (což byl umělecký pseudonym spisovatelky Marie Calafati) se veselohra hrála pod názvem Ein Attaché nebo Der Gesandtschafts-Attaché. Když se 26. března 1868 objevila Meilhacova veselohra česky pod názvem Vyslancův tajemník na jevišti Prozatímního divadla, postřehl v ní Jan Neruda skrytou narážku na aktuální politické vztahy – a  devět let po premiéře L’attaché d’ambassade vyústilo napětí v Evropě v prusko-francouzskou válku, v níž se k Prusku připojily všechny ostatní německé státy.

Počátkem roku 1905 se dostal do hry vídeňský libretista Leo Stein, který si usmyslel, že z původně činoherní látky bude dobrá opereta. Navrhl to jednomu z jeho spolupracovníků Viktorovi Léonovi a pro ředitele Divadla na Vídeňce začali psát nové libreto. Libretisté přenesli základní motiv veselohry do roku 1905 a z fiktivního německého státečku Birkenfeld udělali slovanské knížectví Pontevedro, v němž pochopitelně každý rozeznal Montenegro – Černou horu. Ta patřila přes tři staletí k Osmanské říši. Když se roku 1878 po rusko-turecké válce osamostatnila, byla to hospodářsky zaostalá země s chudým, převážně negramotným obyvatelstvem. Narůstající opozice proti vládě knížete Nikoly I. vedla právě v roce premiéry Veselé vdovy k vyhlášení ústavy, ale vnitropolitická situace se neuklidnila. Problémy přinášely zejména vztahy se Srbskem a také s Ruskem, odkud přicházely zmatené zprávy o revoluci. Šířily se nejrůznější fámy, např. zpráva o alianci mezi Černou horou a Srbskem proti Rakousko-Uhersku, která byla vzápětí označena za nepodloženou, fáma o vojenské konvenci mezi Černou horou a Itálií, o mobilizaci armády proti Hercegovině či o manévrech za účasti srbských a italských důstojníků. Kníže Nikola I. Petrović-Njegoš, uznávaný jako básník a spisovatel, se roku 1910 stal prvním – a také posledním – černohorským králem. Po první světové válce bylo Montenegro připojeno ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Lustige Witwe – titulní stránka klavírního výtahu, ZDROJ WIKIPEDIA

Operetní žánr poskytoval prostor k nadsázce a libretisté ho využili. Victor Léon, vlastním jménem Hirschfeld, byl synem rabína ze Senice na dnešním západním Slovensku, Leo Stein, vlastně Rosenstein, pocházel ze Lvova, a skladatel Franz Lehár se narodil v dnešním slovenském Komárnu. Jako tomu bylo u mnoha obyvatel mnohonárodnostní monarchie, ani u jednoho z nich není národnostní určení jednoznačné, všichni poznali nejrůznější mentality a prostředí a v profesní kariéře z této různosti čerpali. Postavy Veselé vdovy zřetelně poukazují ke konkrétním osobám. Hlavní mužskou rolí je hrabě Danilo Danilovič : a Danilo Alexander – se jmenoval syn knížete Nikoly I. a korunní princ Černé hory. Po smrti svého otce žil jako titulární král Danilo III. v exilu v Itálii a zemřel roku 1939 ve Vídni. Sídelním městem Petrovičů byla Cetinje, v operetě přejmenovaná na Letinje. Rodové jméno vládnoucí rodiny Njegoš s jedinou pozměněnou souhláskou (Njeguš) dostal v operetě úředník vyslanectví. Baron Mirko Zeta získal jméno zřejmě podle černohorské řeky. Šifru nabízí i jméno hlavní představitelky Hanny Glawari – „glawar“ znamenalo „politický vůdce“, „mluvčí“ a říkalo se tak i členům říšské rady. Že existuje provincie Pontevedra v severozápadním Španělsku v kraji Galicie – což je zároveň německé jméno ukrajinské Haliče – je jen další slovní hříčka libreta.  Do konečné podoby libreta ovšem zasáhla i cenzura.

Libretisté ke zkomponování operety oslovili nejdříve skladatele Richarda Heubergera, ten však po nepříliš zdařilé skice partitury a také z důvodu, že právě měl za sebou „pařížské“ téma (zpracované v operetním kusu Ples v opeře), z projektu odešel.  Komponování se ujal Franz Lehár a premiéra operety Lustige Witwe se uskutečnila 30. prosince 1905 v Theater an der Wien s hvězdami divadla Mizzi Günther jako Hannou Glawari  a Louisem Treumannem v roli Danila. Policejní zpráva hovořila o „rozhodujícím úspěchu“, kritici vesměs chválili hudbu jako vkusně vypointovanou a elegantní, skvostně instrumentovanou filigránskou práci, libreto jako zábavné a duchaplné. Už v polovině února 1906 dosáhla Veselá vdova v Theater an der Wien padesátého představení, 24. dubna stého, v dubnu následujícího roku už byly čtyři stovky repríz a 23. října 1911 zde slavila pětisté představení. To už se hrála po celé monarchii, v Anglii a ve Spojených státech jako Merry Widow, ve Francii jako Veuve joyeuse, kde její popularitu ještě zvýšil kuriózní proces s dědici autora činoherní předlohy Henriho Meilhaca. Obžalovaní a odsouzení k pokutě však nebyli Léon a Stein, ale překladatelé jejich německého libreta zpět do francouzštiny, neboť Meilhacovy dědice nepožádali o svolení.

Jedním z prvních divadel mimo území Rakouska, které Veselou vdovu uvedlo, bylo německé divadlo v Brně. Operetu nastudoval Robert Stolz, který tehdy v Brně působil, a premiéru 25. března 1906 přijel dirigovat Franz Lehár osobně. Brněnská kritika o Veselé vdově psala: „Co se tu odehrává, není sice vždycky logické, ale víme, že se stát může leccos. Hlavní je, že se ve všech třech dějstvích něco děje, dialog je vtipný a veselý. […] Co vlastně jiného od operetního libreta žádáme? A hudba? K látce se velice hodí, je půvabná, její nálada odpovídá situacím a zejména některá čísla potěší ucho.“ Plzeň se může pochlubit premiérou díla v češtině  – pod názvem Veselá vdovička 24. dubna 1907, v hlavních rolích s Vlastou Boubelovou a Richardem Menšíkem.  Politické pozadí původního příběhu časem vymizelo, to co ale zůstalo, je slušně napsané libreto a skvělá hudba, které učinily z Lehárovy Veselé vdovy jedno z nejživotnějších a nejoblíbenějších opusů světové operetní literatury.

Zleva: Jan Ježek a Dalibor Tolaš v plzeňské inscenaci Veselé vdovy FOTO MARTINA ROOT

Plzeňská inscenace je dílem dirigenta Norberta Baxy, orchestru a sboru DJKT v Plzni, režiséra Martina Otavy a jeho inscenačního týmu. Hraje se v akusticky málo vhodném prostředí Nového divadla v Plzni – a (jak vyplývá z koprodukčního titulu) – v Hudebním divadle Karlíně – a obě divadelní produkce jsou bohužel uměle ozvučené.  Režie Martina Otavy je velkorysá, nesoucí znak řemeslné dovednosti, zručnosti i schopnosti přinést něco nového do tohoto specifického jevištního oboru. I díky sloučení finančních prostředků dvou divadelních scén se produkce může pochlubit oku ladící okázalostí mise-en-scène (Lukáš Kuchinka) i bohatostí a pestrostí kostýmů Dany Haklové. Vedení herců byla věnována značná  pozornost, postavy působí věrohodně a jsou prosty přehrávání (kterého jsme občas v tomto žánru svědky). Rozšíření epizodního ženského partu Praskovji sice přináší příležitost znovu přivést na divadelní prkna bývalou a stále atraktivní operetní divu Pavlu Břínkovou (v alternaci Jany Foff Tetourové či Evy Brabcové), ale nepůsobí zcela organicky.  Přepracované mluvené dialogy v úpravě Martina Otavy zní současným jazykem, aniž by sklouzávaly k laciné aktualizaci, ale nevyhýbají se bohužel občas nepřesnostem. Vkusná (i když vcelku tradičně pojatá) choreografie Martina Šintáka rozhodně zaujme pestrostí, nápaditostí. Přirozeně začleňuje do tanečních čísel sólisty baletu, hlavní interprety a zdárně i operní sbor. Ve třetím jednání odehrávajícím se v kabaretu Maxim je zařazen vedle originálních hudebních a tanečních čísel i kankán z Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí a inscenace svojí opakovanou „kankánovou“ smrští sklouzává k  lascivní  podbízivosti (ještě podpořené efekty světelného parku atakující sedící diváky). Tu by bylo možno akceptovat, pokud by hudební složka díla (v nastudování a řízení Norberta Baxy) nepůsobila proti tomu tak akademicky, bez hlubšího smyslu pro specifický styl německé operety. Divák by asi spíš přijal ne úplně dokonalé hraní (v tomto určitém jevištním oboru) než hudební provedení bez odpovídajícího náboje. Pravdou ovšem je, že akustické prostředí Nového divadla je skutečně tristní a zvuk orchestru nenaplňuje dostatečně hlediště a zní trochu jak „pod dekou“.

Není vůbec jednoduché psát o jednotlivých  (pěveckých) výkonech sólistů, zvláště když všichni používali mikroporty. Někomu ozvučení pomohlo, někde naopak udělalo medvědí službu:  to co by možná divákovu uchu uniklo, každý najednou slyšel v plné šíři nedokonalosti.

Je trochu záhadou, proč v Plzni hrají Veselou vdovu, když nemají odpovídající titulní představitelku. Gabriela Kopperová sice může nabídnout atraktivní vzhled mladistvě vyhlížející vdovy, ale jako herecká představitelka působí studeně, málo zúčastněně, bez lesku, není dostatečně charismatická a  její taneční výstupy (byť po technické stránce obdivuhodně zvládnuté) působí mechanicky. Její pěvecký projev zní ostře, sterilně a není prost falešných tónů. Snad druhá představitelka Hanny Glawari, alternující Lívia Obručník Vénosová, překvapí diváky uspokojivější variantou velké lehárovské postavy. Naopak potěšující bylo  sledovat pěkný výkon Martina Štolby v hlavní mužské roli Danila. Štolba disponuje mladistvým vzhledem, vtipem, přirozeností ve hře, zpěvu i tanci a pak – má silné vyzařování, kterému musí podlehnout nejen vdova Glawari. Radka Sehnoutková v roli Valencie opět prokázala, že se umí vedle opery i v operetním žánru výtečně pohybovat, působí sympaticky, mile a přesvědčivě. Udivila vybroušeností svých taneční čísel, z nichž vyzařovala živočišnost  více než z některých profesionálních tanečnic. Po pěvecké stránce jejímu menšímu hlasu zajímavého témbru v tomto případě mikroport pomohl. Richardu Samkovi jako Camillu de Rosillon chyběla trochu bezprostřednost, hlasově nabídl krásný materiál ve střední poloze, ale nezvládl výše položené části svého tenorového partu. Baron Mirko Zeta v podání ostříleného Jana Ježka měl jiskru, zúročená léta zkušeností a jako vždy autentičnost. V převážně mluvené roli se hezkým způsobem uvedl také dlouholetý člen operního souboru Dalibor Tolaš. Jana Foff Tetourová jako Praskovja zdárně balancovala na hranici vkusu pro ni v málo typickém oboru staré komické, na který zatím nemá věk, postavu ani hlas. Herecky i pěvecky zdařilým způsobem ztvárnili své postavy i Martin Matoušek jako Vicomte Cascada (opouštějící svůj dialekt při zpěvu?) i  Jakub Turek jako Raoul de Saint-Brioche.

Franz Lehár, Veselá Vdova DJKT Plzeň – psáno z plzeňské premiéry 2. února 2018 v Novém divadle

V příspěvku byly použity části článku „VESELÁ VDOVA“ otištěném v programu k inscenaci paní Vlasty Reittererové s výslovným souhlasem autorky.

Martin Štolba -  civilní snímek , zdroj:   webová stránka umělce
Martin Štolba – civilní snímek , ZDROJ: WEBOVÉ STRÁNKY UMĚLCE
zleva: G. Kopperová, R.Sehnoutková, J. Foff Tetourová, P. Klečka, sbor DJKT v Plzni
FOTO MARTINA ROOT
Radka Sehnoutková jako Valencie a Pavel Klečka (baron Zeta) FOTO MARTINA ROOT