Nová pražská Libuše nás vrací do režijního dávnověku

Poslední inscenace Libuše v Národním divadle v Praze režiséra Petra Novotného vydržela na repertoáru téměř 23 let (měla 63 repríz) a za tu dobu se za dirigentským pultem vystřídali Oliver Dohnányi, Jan Chalupecký, Tomáš Netopil, Josef Kuchinka či Robert Jindra. V titulní roli dlouhá léta kralovala pěvkyně Eva Urbanová, krátce se do role české kněžny vrátila Libuše předchozího nastudování, Eva Děpoltová a Dana Burešová poprvé vstoupila do této inscenace v roce 2014. Produkce z r. 1995 znamenala velký průlom po dlouhých letech velmi tradičního vnímání pověsti o bájné kněžně v klasicky bílé říze s dlouhými copy – svým výtvarným a vůbec koncepčním odklonem od typicky české látky do univerzálnějšího časoprostoru.

A jaká je nová Libuše? Je dílem režiséra a ředitele Národního divadla v Praze Jana Buriana, scénografa Daniela Dvořáka a dalších členů tvůrčího týmu, tedy současných nebo bývalých představitelů řídících složek ND. Nová inscenace s koncepci, odvolávající se na post modernu, má značně nejednotný styl – na scéně se postupně vystřídá oheň, promítání malebných výjevů krajiny, filmové dotáčky, pojízdné pásy přivážející a odvážející účinkující, vycpaná zvířata, oživlé obrazy sboristů, statistů a členů baletního souboru, samohybné rádlo, diodový závěs – a to vše je lemováno zlatým rámem (s výjimkou prvního obrazu). Zatímco v prvním dějství zaujme decentní kostýmování z dílny Kateřiny Štefkové do žlutobílé barvy plátna, včetně obdobného líčení (má symbolizovat patinu času?), méně však už sošné postoje jednajících postav bez zvýraznění vztahů mezi nimi. Pokud jednající osoby zrovna nestojí, tak vykonávají prázdné pohyby (bez obsahu), jen aby se jejich dlouhé stání nějak oživilo. A pokud v pohybové akci má být nějaký rituál, je vykonáván bez vnitřního přesvědčení a naplnění, působí prázdně a trapně.

Divák u tohoto dramatického oratoria neočekává žádnou zásadní psychologizaci postav, ale memorování textu „do publika“ o tom, že někoho nenávidím či miluji už do divadla 21. století opravdu nepatří. Korunu druhému obrazu 1. jednání nasadil komicky působící mužský balet, znázorňující spor Chrudoše a Šťáhlava. „Lidový“ obraz ve Stadicích naopak je barevný, ať už se jedná o kostýmování či zvolené prvky scénografie – zde ovšem zase nejednotně a stylově rozporuplně (včetně použití zemědělských nástrojů z různých časových období). Oživlé obrazy ženců (kteří ani nevědí, jak se správně s žecím nářadím, zvláště se srpem – zachází) v až příliš bujaré choreografii Petra Zusky nám pomáhají odkrýt dosud (inscenátory) neobjevené tajemství slavnostního tableau jako opery komické (!) Poslední jednání až na samotné finále nepřináší v této „koncepci“ nic zásadně nového: opět střídání stylů, předvádění operních manýr, při kterých divák nevěří postavám jejich jednání. Při závěrečném proroctví se za Libuší spustí rušivě působící diodová opona (jistě značné pořizovací hodnoty), na kterou jsou během závěrečného zpěvu promítány neurčité barevné obrazy (připomínající spíše šetřič počítačové obrazovky) doprovázené letem nic neříkajícího racka. Již předtím jsou v průběhu děje použity opony s ilustrativní projekcí českých romantických mistrů či filmové projekce listí na lípách, s kterým si pohrává letní vánek při Přemyslově lahodném zpěvu „Ó, vy lípy“.

Pár posledních taktů před úplným koncem je svatý knížečí stolec, u kterého činí Libuše zásadní rozhodnutí, rozlomen, aby se z něj vyklubal základní kámen Národního divadla v Praze na pozadí budované Zlaté kapličky. Vždyť v letošním roce slavíme nejen osmičková výročí, ale též 150 let od položení základního kamene Národního divadla, a tak toto výročí také musíme „prodat“. Nemluvě o tom, že závěrečné jevištní „překvapení“ i v podobě padající kusu, ohrožujícího hlavní sólistku 2. večera, nepříjemně naruší napětí, které Libuše nastolí přednesem svého proroctví.

Dana Burešová , zdroj : ND Praha ©Jakub Gulyás

Jestliže scénická podoba nové Libuše představuje zklamání až pocit frustrace z promarněné šance, produkci zachraňuje alespoň zdařilé hudební nastudování Hudebního ředitele Opery ND Jaroslava Kyzlinka. Vede orchestr spolehlivou rukou, inscenace má jasný hudební názor, rušivé je občas rychlé až příliš překotné tempo, při kterém orchestr „utíká“ sólistům, kteří pak musejí rezignovat na legato a na srozumitelnost zpívaného textu. Toto rychlejší tempo se hodí do dramatických scén, méně však do Stadického obrazu, který by si zasloužil zvolnit a vytvořit prostor pro rozjímání. Menší nepříjemností bylo též překrývání zpěváků orchestrem (v obou hodnocených představeních) – v 1. jednání. Na druhou stranu Kyzlinkovo nastudování úspěšně zbavilo partituru monumentálního patetického nánosu a přiblížilo ji civilnosti, přičemž vyzvedlo spíše rurálně-pastorální drobnokresbu místy poklidné, jindy zas bouřlivé české krajiny. Sborové scény sboru ND v Praze posíleného o Kühnův smíšený sbor a Vysokoškolský umělecký soubor vyznívají přesvědčivě, a to je jistě zásluhou zkušeného sbormistra Pavla Vaňka.

V titulní roli Libuše se na první premiéře uvedla zkušená Dana Burešová a svojí velkorysou interpretací rozhodně zvítězila: její Libuše je méně heroická, ale laskavá a důstojná v pohybové akci. Mohla by být vřelejší a věnovat větší pozornost srozumitelnosti sdělovaného textu. Pěvecky ovšem obstála v této roli na výbornou. To její alternantka Iveta Jiříková se s vysněnou rolí českých dramatických sopranistek potkává ve své pěvecké dráze poprvé a vyrovnává se s ní se ctí. Její hlas i celkový projev je dramatičtější (má v repertoáru např. Turandot či Giocondu) a nejlépe jí vyšly zářivé vysoké tóny ve forte; spodní poloha je naopak méně znělá, místy i hůře srozumitelná. I u ní nutno pochválit přívětivost, s jakou kněžnu modeluje; heroičnost si šetří na scénu závěrečného proroctví. V dalších reprízách by mohla ještě zapracovat i na své chůzi, aby nesla větší stopy vznešenosti a noblesy.

Iveta Jiříková, zdroj : ND Praha © Hana Smejkalová

Dana Burešová , zdroj : ND Praha ©Jakub Gulyás

Ozdobou první premiéry byla účast v cizině pravidelně vystupujícího Adama Plachetky v roli Přemysla. Plachetka má roli dobře rozvrženou – jeho Přemysl působí velmi mladě, vroucně a charismaticky a jeho baryton se dobře nese přes smetanovský orchestr. Škoda, že dirigent představení nezvolil volnější tempo v 2. obrazu 2. aktu, Přemyslovy úvahy a Plachetkovo legato by se mohly rozvinout ještě v dokonalejší formě. Svatopluk Sem jako Přemysl druhé premiéry nezůstává v žádném případě stát za svým pěveckým kolegou. I on nabízí velkorysý portrét budoucího vladaře pevným, jistým hlasem krásné barvy a dobré techniky. Po herecky i pěvecky matném 1. obrazu 2. aktu (scéna u mohyly) jeho výstup ve Stadicích představuje zásadní oživení celé inscenace.

Režie staví druhou velkou ženskou roli Krasavy do postavy unylé a pasivně trpící ženy, přestože právě její jednání způsobuje v dramatu konflikt a měla by být plná ohně a vášně. Toto nekontrastní pojetí ubližuje oběma představitelkám, jak Marii Kobielské tak Petře Alvarez Šimkové. Pěvecky zaujme více vysoce muzikální Šimková, která dává plně zaznít svému sopránu, krásně vyrovnanému ve všech rejstřících. Rovněž její výslovnost je obdivuhodně dokonalá. Kobielska má třpytivě znějící vysoké tóny, její střední a spodní poloha je už ale méně znělá.

Z Chrudošů obou premiér dávám jednoznačně přednost basistovi Františkovi Zahradníčkovi, který ještě prohloubil svoji interpretaci od repríz plzeňské produkce Libuše, jeho jadrný hlas zní pevně, odhodlaně (i když ne vždy vyrovnaně). Škoda opět scénického pojetí jeho role: nadměrná statičnost obou bratrů (Chrudoše a Šťáhlava) retarduje jejich spor a nezbytná „pasivní“ výbojnost staršího bratra působí až komicky. Miloš Horák, ačkoliv svým vzevřením impresivní Chrudoš, působí matně, neurčitě a málo výrazně, jeho lehčí baryton neodpovídá dle mého soudu charakteru role. Což byl ovšem vůbec problém druhé premiéry, kde mezi mužskými představiteli nebyl ani jeden řádný basista – role Lutobora byla svěřena (v obou reprízách) Jiřímu Sulženkovi, kterému právě chyběla hluboká poloha a vůbec osobitější uchopení role. Herecky průbojnějším Radovanem byl Roman Janál z 1. premiéry, jehož pěvecké zvládnutí role nebylo postačující, to se ukázalo být naopak doménou Jiřího Brücklera, který pěvecky obstál na výbornou. Stanislava Jirků byla pěvecky osvěžující Radmilou, která by si od režiséra zasloužila, aby její roli věnoval více pozornosti, Kateřina Jalovcová (která zvolila jinou alternativu kostýmu?) působila jako mdlá šedá postava, ale uvedla se alespoň pěkným hlasovým materiálem. Oba Šťáhlavové Aleše Brisceina a Jaroslava Březiny naplnili svoji roli pěkným pěveckým projevem, v tomto případě bych asi upřednostnil pojetí Jaroslava Březiny, hlas Aleše Brisceina, zcela prost vibrata, působil až moc chlapecky. O jejich hereckém pojetí rolí není příliš co napsat, inscenace jim přisoudila příjezdy a odjezdy na pohyblivém pásu, několik kroků na jevišti a hlavně bezradně působící postoje se zbraní v ruce.

Celkově lze konstatovat, že tak významná série kulatých výročí našich dějin by si v Národním divadle zasloužila, alespoň co se týká inscenačního pojetí, důstojnější Libuši. Zejména když je a bude konfrontována a poměřována s již o něco starší plzeňskou inscenací, nedávno premiérovanou brněnskou a připravovanou ústeckou. Pozitivním jevem této inflace Libuší v České republice je kromě možnosti srovnání scénických pojetí také fakt, že divák má možnost vidět v ústředních rolích zajímavé alternace. Což je pozitivní zpráva, uvědomíme-li si, že tomu není tak dávno, kdy dlouhodobě de facto jedinou aktivní Libuší u nás (pomineme-li již zmíněný nástup Dany Burešové do „staré“ pražské Libuše) byla pouze Eva Urbanová, která se sice už neobjevuje v pražském obsazení, ale představí se právě ve zmiňovaném Ústí nad Labem v alternaci s Eliškou Weissovou.